I. Love Against the Rules - Vkook/Taekook

26. Kapitola

Probudila mě bolest. Bolest hlavy... Otevřel jsem oči a ležel jsem opět na podlaze.

„Už si se probudil? Promyslel sis to? Poddáš se mi, nebo se tu raději budeš svíjet v bolestech?" zeptal se ten hajzl. „Raději umřu než abych se ti poddal," odsekl jsem a on se prudce zvedl, přišel ke mně a chytil mě za hlavu. „Jak si přeješ!" opět se odtáhl a přišel tentokrát s kýblem vody. Byla vroucí, zapištěl jsem a cítil jsem, jak mám spálenou kůži. Hned na to přišel s bičem a švihl mě přes stehna a břicho třikrát za sebou. Pak jsem už nedokázal více vydržet.

„Po-počkat, ne-ne... pros-sím, d-dost," zašeptal jsem a on se usmál. Poddal jsem se mu... Cítil jsem, jak ve mně mizí svobodná vůle a poslední co jsem řekl než jsem upadl do bezvědomí byla 3 slova: „Miluju tě, Jungkookie..."

Jungkook

Asi 1 hodinu jsme jeli a pak se zdrželi, protože se něco podělalo s autem. Naštěstí jsme se dostali k tomu baráku a Namjoon vykopl dveře. 

„Tae! Taehyungu!" křičel Joon a já hned za ním. „Tae! Prosím jsi tu? Přišel jsem si pro tebe!" zakřičel jsem a potom jsem viděl vysokého muže.
„Zdravím, hledáte Taehyunga?" usmál se a já se držel co nejvíc jsem mohl, abych ho nezabil. „Kde je ty zmrde," řekl jsem chladně a on se jen zasmál.
„Chlapče, už je můj, takže se můžeš vrátit domů k rodině," řekl a já zamrzl. Neříkejte mi že... Ne. To neudělal... Nepoddal se mu... Nemohl. On je moje rodina... on a kluci.

„Naposledy se ptám... KDE KURVA JE?!" vykřikl jsem a on ho zavolal. Přede mnou se objevil hnědovlasý kluk bez špetky emocí v očí. Zmláceného a jen v boxerkách. Všude měl modřiny a popálenou kůži. Všem bylo špatně z toho pohledu. Jak mu to mohl udělat? Panebože... U všech jsem viděl pouze strach, lítost a zděšení. Chtěl jsem se za ním rozeběhnout, ale když jsem udělal krok, tak mě Namjoon chytil za zápěstí a stáhl zpátky.

„Je pozdě... Ochočil ho. Podívej se na něj. Dostal to z něj násilím. Necítím z něj nic.." vysmekl jsem se mu ze sevření. „Ne. Nemůže být pozdě! To je můj Tae... Je můj. Jen můj... Nikoho jiného." Kluci se lekli, protože viděli, že se hroutím a to nesmím. Musím se uklidnit... Musím být v klidu... Musím se ovládat... ale nejde to.
„Kooku, dýchej a nemysli na to. Dostaneme ho, jen prosím... Pojď ke mně," řekl Jin a opatrně se ke mně přibližoval. Nedokázal jsem nic říct, ale otočil jsem se na Taeho a toho zmetka, který se od ucha k uchu usmíval.

„Nechám vás tu osamotě, pokud chceš ty děcko ubrečený." odešel se smíchem ten necita a já přišel k Taemu. „Co ti to udělal? Prosím Tae... Půjdeme domů, už se ti nikdy nic nestane. Slibuju." Chtěl jsem si ho přitáhnout do objetí, ale on mě přerušil a odstrčil mě. „Jeone, nic k tobě necítím. Je mi jedno, pokud jdeš domů, ale beze mě," řekl úplně bez citů a chtěl odejít, ale já ho chytil a otočil ho zpátky na sebe. „Tae, prober se! To jsem já, Jungkook... tvůj Kookie!" zakřičel jsem na něj a začal ještě víc brečet než předtím.

„Vím kdo jsi, ale můj Kookie nejsi. Nikdy jsi nebyl," odsekl a odešel. Složil jsem se k zemi a vůbec jsem se nekontroloval. Přišel ten chlap a já se zvedl s hlavou pořád sklopenou dolů.
„Takže, stačí ti to? Vypadni z mého domu laskavě a už se sem nevracej," řekl oplzle a já zvedl hlavu a v tu chvíli jsem už nebrečel. Necítil jsem smutek, radost ani nic jiného. Pouze vztek... Všechno jsem přesměroval do vzteku.

„Jdi k čertu, já si ho vezmu zpátky." On se jen usmál a kolem nás tu bylo dalších asi 15 zaříkávačů. Byli jsme obklopeni, ale já řešil jen a pouze jeho... Rozeběhl jsem se proti němu a chtěl ho udeřit, ale on mi chytil ruku a jednoduše mi vrazil pěstí do obličeje, jako jsem chtěl já jemu. Kluci se nějak drželi, ale potom, co jsem viděl jak Jin padá na zem a neotevírá oči jsem přišel k němu a za ním spadl i Jimin. Kluci řekli, že se o ně postarají, abych se postaral o toho zmetka a Taeho. Tentokrát jsem já mlátil toho chlapa tak, jako on mě předtím, ale já víc a rychleji. Utekl do kuchyně, kde vzal nůž a zase běžel do té místnosti, kde jsem byl s kluky a bránil se jiným zaříkávačům. Nějaké jsem posedl, ale po 2. posednutí mi bylo trošku špatně, takže jsem zvolil to, že to není moc dobrý nápad. Kluci mi řekli, abych šel do vedlejší místnosti, je tam totiž Tae. Viděl jsem ho s mobilem v ruce.

„Tae?" oslovil jsem ho a on ke mně zvedl pohled. Opět bez náznaku emocí. „To jsme my?" ukázal na fotku, kde mu dávám pusu na tvář a vypadáme tam šťastně.

„Ano... to jsme my..."