I. Love Against the Rules - Vkook/Taekook

41. Kapitola

Snad po celém Busanu jsme se ptali na Jungkooka.. Nikdo ho prý neviděl, ale když jsme potkali jednu maminku s dítětem, tak to dítě prý, že ho vidělo.. Byla to malá holčička, ale řekla nám dost dobře, kde je.. Nebo spíš.. Kde by mohl být.. Byl to luxus dům, před kterým byla velká černá dodávka.. Viděli jsme nějaké chlapi, jak někoho tahaj do auta.. JUNGKOOK! 

"Kluci! Támhle je!" ukázal jsem na Jungkooka a můj pohled se střetl s jeho.. Viděl jsem tam jen bolest a utrpení..

"Tae!!" zakřičel na mě a zkoušel se přes ně dostat, ale oni ho strčili do té dodávky a hned jeli.

Vzali jsme si auto a pronásledovali je.

"Dohoníme je neboj se.." řekl Hoseok a objal mě.

Byli jsme jim celou dobu v patách a najednou jsme vyjeli mimo město.. Na jedné straně les a na druhé pole.. Byla tu velká námraza a prudká zatáčka.. Když zatočili, tak spadli do toho lesa, kde se kopcem řítili dolů.

"VOLEJTE ZÁCHRANKU!" zakřičel jsem na kluky a už jsem viděl Jina, jak drží mobil v ruce a vytáčí záchranku.. Já šel dolů pro Jungkookieho.. Viděl jsem jeho tělo, jak se nehýbe..

"Jungkookie!! Kookie, prosím!!" začal jsem s ním třást, ale odpovědi se mi nedostalo. Srdce mu bilo opravdu slabě a jak jsem slyšel sirény, tak mu přestalo bít úplně.. Ti chlapi žili.. Až na jednoho.. Kookieho brali do nemocnice a já viděl, jak ho oživují.. Neúspěšně.. Opět nabíjí a.. Neúspěšně.. Odjíždí a já se hroutím k zemi, ze které mě hned zvedá Jin.

"Tae! Musíš být silný a teď tu musíme být všichni pro něj!" chytil mě za ramena Jin a já zkoušel tlumit vzlyky a hned jsme byli zas v autě, které mířilo do nemocnice.. Zaparkovali jsme a já dosprintoval k recepci.

"D-do-brý den Jeon Jung-kook.. Při-vezli ho před chvilkou.. J-jak je na tom?" řekl jsem trhaně, protože jsem byl udýchaný.. Rukama jsem se opíral o kolena a ta paní na mě koukala jak na zjevení.

"Umm.. Ano vím, je na sále.. Nemůžeme ale nic říct, protože to je povolené pouze rodině.." 

"Jsem jeho přítel!" řekl jsem a ona se zarazila a viděl jsem tak nějak i znechucený obličej.

"No dobře.. Utrpěl vážná zranění hlavy.. Také dlouho nejedl, takže podvýživa také dělá své.. Utrpěl zástavu srdce na několik minut.. Víc vám řekne doktor, můžete se posadit tam." ukázala do čekárny a já měl do dělat, abych se nerozbrečel.. Kluci šli za mnou a i když je ta paní nechtěla pustit, což nevím proč, tak je nakonec pustila.. Jako by to byla věčnost.. Po nějaké době se objevil doktor..

"Dobrý den.. Jak je na tom Jeon Jungkook..?" zeptal jsem se.

"Dobrý, jaký vztah máte s panem Jeonem?" 

"J-jsem jeho přítel.." na to se jen smutně usmál a já poznal, že to nebude nic dobrého..

"Operace a všechno takového dopadlo dobře ale.." odmlčel se a já se připravoval na nejhorší..

"Má otřes mozku.. A ještě jedna věc.." bolí to..

"Upadl do kómatu.. Je mi to líto.." zapomněl jsem jak se dýchá.. 

"Má malou možnost, že se probudí.." dal mi ruku na rameno a já začal vzlykat.. 

Kluci mě odtáhli od doktora, který nám řekl, že ho můžeme vidět.. Poděkovali za mě, protože já to nedokázal.. Pokoj 32.. Šli jsme do druhého patra a hledali pokoj 32..

"27.. 28.. 29.. 30.. 31...." začal počítat Jimin.

"32.." doplnil jsem číslo..

Vešli jsme a mně se naskytl pohled na Jungkooka.. Zničenej.. Dost pohublý.. Modřiny.. Pípající přístroje kolem něj..

"Necháme tě tu samotného.." položil mi ruku na rameno Joon a všichni odešli.. 

Vzal jsem Jungkookieho ruku a začal jí hladit..

"Je to jenom na tobě.. Musíš to zvládnout.." další slzy stékaly po mé už tak mokré tváři..

"H-hrozně se o-omlou-vám.. N-neměl j-jsem na t-tebe tak v-vyjet. Je t-to moje chyba..." začal jsem brečet ještě víc..

"J-jungk-ookie.. Mi-luju tě.. Vrať se m-mi prosím.." brečel jsem takhle dalších několik minut a potom mě vyrušili kluci, že už musíme jít.. Nechtěl jsem jít.. Ale musel jsem.. Vánoce bez tebe jsou na nic.. Jsou za týden a já i když chci věřit, tak nevěřím, že se do týdne probudíš...

<O měsíc později>

Chodím za tebou každý den.. Hrozně mi chybíš a už několikrát se mě ptal doktor, jestli tě nemají odpojit.. Nikdy.. Ty se totiž vzbudíš, že ano..? 

"Miluju tě Jungkookie.. Musím zas jít, ale zítra tu po škole opět budu.. Všem moc chybíš.." dal jsem mu pusu na čelo a opět jsem odešel..

Jungkook

 "Miluju tě Jungkookie.. Musím zas jít, ale zítra tu po škole opět budu.. Všem moc chybíš.." cítil jsem, jak mi dává pusu na čelo.. Takhle to dělá už pěkně dlouho, ale moje tělo mě neposlouchá.. Nemůžu se hnout, otevřít oči a jediné co můžu dělat, je poslouchat..Hrozně mi chybí a ničí mě jen ten jeho tón.. Brečí a trápí se.. Chci taky brečet... Ale nemůžu.. Cítím, jak mě něco pohlcuje.. Tma.. Ale smrt to není.. Zapomínám na všechno...

Chtěl jsem se zvednout, když jsem se probudil, ale jediné, co šlo, tak jen pohnout rukou..

"Jungkooku?!" někdo mě oslovil.. Kdo to je.. Ten hlas se mi zdá povědomý, ale neznám ho..

"Můj bože, Jine! Probudil se..!" kdo je Jin? Já jsem Jungkook..?

Pomalu jsem otevřel oči, ale viděl jsem hrozně rozmazaně.. Viděl jsem 3 postavy..

"Zavolej hned kluky Jimine!" opět ten samý hlas.. 

Najednou jsem dokázal zaostřit a viděl jsem 5 kluků kolem mě.. Nevím proč, ale je mi hrozně divně.. Neznám je, ale oni znají mě.. Co jsou zač? Někdo mě začal objímat a já se na ně díval pouze nechápavým pohledem. Odtáhl se..

"Co se děje Kooku..?" zeptal se hnědovlasý, vysoká postava.. Velká ramena..

"Umm.. Kdo jste?"