Touha

53. KAPITOLA

MADDIE

„Tak jaký bylo LA?" zeptá se mě nadšeně Liv před hodinou angličtiny.

„Parádní," vydechnu. „Jak ses měla ty?"

„Normálně," odpoví už na s takovým nadšením.

„Stalo se něco?"

„Ale nic."

„Notak, Liv, řekni mi to."

„Rozešla jsem se s Chrisem," vzdychne.

„Cože? Proč?"

„Už nám to nějak neklapalo," pokrčí rameny.

„Něco ti udělal?"

„Ne, to ne," zavrtí hlavou. „Prostě každý chceme něco jinýho."

„Jsi v pohodě?"

„Ale jo. Byli jsme spolu jen chvíli," pokrčí rameny.

„Vypadali jste, že vám to klape."

„Zdání klame."

„Je mi to moc líto," vzdychnu.

„To nemusí," zavrtí hlavou. „Nebyl má epická láska, ani jsem ho nemilovala."

„Stejně mě to mrzí."

„Dneska večer je párty, půjdem?" navrhne už zase s pro ní typickým úsměvem na tváři. Sice nemám zrovna párty náladu, ale možná tam přijdu na jiný myšlenky. Být doma jen s Jaredem by mi asi moc neprospělo. Nebo by to spíš neprospělo snaze s ním do maturáku nic nemít. Říkám si, jestli nebyla chyba, tohle po něm chtít, ale zase na druhou stranu to našemu vztahu pomůže. Uvědomíme si, jestli je náš vztah vážně založený jen na lásce k tomu druhýmu, a nejde jen o sex. Nebo takhle, já jsem si svou láskou k němu jistá, ale potřebuju si být jistá, že mě bude chtít i bez sexu.

„Jo, půjdem."

Dneska mi vyučování končí dřív než Jaredovi, takže když dorazím do bytu, mám klid na hraní. Ještě jsem se k tomu nedostala, protože jsem na to chtěla být sama. Hrozně dlouho jsem na klavír nehrála a chtěla jsem se do toho dostat vklidu.

Odložím si kabelku na pohovku a převlíknu se do bavlněných kraťasů a tílka. Posadím se na stoličku před klavír a vrhnu se na trénování.

Po hodině marných pokusů zahrát něco smysluplného, se konečně dostanu zpátky do formy. Zvládnu zahrát kus z Kiss the rain a kupodivu už to zní vážně dobře. Doběhnu si pro notebook a vytisknu si akordy k All of me od Johna Legenda. Vrátím se zpátky a dám si je před sebe. Tahle písnička není tak těžká, takže když začnu hrát, zvládnu k tomu přidat i zpěv. Líbí se mi můj hlas a v doprovodu klavíru zní ještě líp. Občas sice nějakej ten akorát spletu, ale když dohraju, výsledek není tak hroznej, jak jsem čekala.

„Těšil jsem se až začneš hrát," ozve se najednou zpoza mě. Leknutím nadskočím a otočím se.

„Bože, Jarede," vydechnu.

„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit."

„V pohodě," mávnu rukou a vstanu.

„Nemusíš přestávat," zavrtí hlavou.

„To je v pohodě," pousměju se. Nevím proč, ale znervózňuje mě. Je to mezi náma takový divný. Takový nepřirozený.

„Napadlo mě, že bych nám mohl uvařit večeři," navrhne a zvedne ze země dvě tašky s jídlem.