Touha

33. KAPITOLA

MADDIE

Jak dny ubíhaly, moje myšlenky na Jareda a na celou tu sázku se pomaličku ztrácely do neznáma. Ne, že bych na něj už nemyslela, ale už mě tolik nebolely. Snažila jsem se nemyslet na to a každým dnem se mi to dařilo líp a líp. Wesovi jsem se stejně jako Jaredovi celý týden vyhýbala. Neměla jsem sílu mu všechno vysvětlovat. Ještě ne. Musím se s tím nejdřív vypořádat sama... a na to mi jeden týden nestačí. Svěřila jsem se s tím Liv, která mi hodně pomohla. Díky ní jsem se cítila líp. I když jsem si ale pořád připomínala všechno to, co mi Jared udělal, nedokázala jsem přestat myslet na to naše rande. Já vím, udělal mi hrozný věci, ale chybí mi. Hodně.

Na ten jarní ples jsem nešla. Liv byla hrozně smutná a naštvaná, ale kvůli mé situaci mě pochopila. Neměla jsem sebemenší náladu jít na nějakou tancovačku, zatímco jsem řešila Jareda s Wesem. Vyčítám si, že kdybych bývala o Jaredovi vůbec takhle nepřemýšlela, mohla jsem být šťastná s Wesem a na ten ples s ním jít. Jenže to bych nebyla já, abych nevěřila špatným lidem...

Celý týden jsem proležela v posteli, schoulená v klubíčku, a myslela jsem na to, jak jsem mohla být tak blbá. A taky na to, co dělat dál. Mám pár měsíců před koncem školy, takže s nima budu muset mluvit. I když se mi do toho nechce, budu to muset udělat.

Přesně osm dní ode dne, co jsem se dozvěděla o sázce, se naším domem rozezní zvonek. Po chvíli uslyším vrznutí hlavních dveří, takže někdo otevřel. Zaslechnu Meganin hlas a hlas nějakého kluka. Není to Jared, ani Wes, to bych poznala. V teplých ponožkách, teplákách a obří mikině se vypotácím z pokoje. Seběhnu schody a nakouknu k hlavním dveřím. Nenápadně, kdyby se třeba spletla a byl by to Jared nebo Wes. Ten, kdo stojí ve dveřích, mi ale vykouzlí úsměv na tváři.

„Jamie?" Vykouknu zpoza rohu a zamířím k němu.

„Maddie!" vyjekne se zářivým úsměvem a přiběhne ke mně. Pevně mě obejme a já mám po dlouhé době zase chuť se smát. Odtáhnu se od něj a prohlédnu si ho. Je větší, než jak si ho pamatuju. Přibila mu svalová vrstva, má minimálně o deset centimetrů víc a oči mu září víc než dřív.

„Co tady děláš?" zeptám se nechápavě.

„Přijel jsem do města už před týdnem, ale nebyla jsi tady. Molly mi řekla, abych to zkusil u tvýho přítele, ale našel jsem tam akorát nějakýho Jareda, kterej byl pěkně nepříjemnej. Chtěl jsem za tebou mezitím přijít dřív, ale měl jsem nějaký problémy ohledně bytu, takže jsem to stihl až teď."

„Takže se sem stěhuješ?"

„Od příštího školního roku tu nastupuju na vysokou."

„Vážně?"

„Rozhodoval jsem se mezi Floridou a New Yorkem, ale řekl jsem si, že když na Floridě žije moje milovaná kámoška, není co řešit!"

„To je skvělý, hrozně jsi mi chyběl!" zajásám upřímně a znovu ho obejmu.

„Ty mě taky, princezničko," pousměje se. S Jamiem jsem se skamarádila pár měsíců po smrti rodičů. Vytáhl mě z nejhoršího, za což jsem mu strašně vděčná.

„Chceš někam zajít? Mám ti tolik co vyprávět!" navrhne s úsměvem a já přikývnu.

„Počkej tady, dojdu se převlíknout."

Vezmu si černé tepláky s bílým pruhem po stranách, bílé tílko a lehkou černou bundičku. Obuju si tenisky a vrátím se dolů za Jamiem. Zamíříme ke dveřím a já tak vypadnu z domu poprvé někam jinam než do školy.