Touha

6. KAPITOLA

MADDIE

Probudím se brzo ráno. Podívám se na telefon, kde mám pět nepřijatých zpráv. Zjistím, že je pět minut po páté, takže zhruba stejný čas jako vstávám vždycky. Podívám se na Wese, který leží na zádech a spokojeně oddechuje. Potichu vstanu a vyndám si svoje běžecké oblečení. V koupelně si učešu vlasy a vyčistím zuby. Do telefonu zapojím sluchátka vyběhnu ven.

Po hodině a kousek přiběhnu zpátky domů. Jenom doufám, že Wes ještě spí, protože teď na mě není zrovna nejhezčí pohled. Otevřu dveře a jako obvykle mé přání vyslyšeno nebylo. Wes seděl společně se všemi mými sestrami v kuchyni u stolu. Rychle si otřu pot do rukávu a sundám si sluchátka.

„Dobrý ráno," pozdravím je s nervózním úsměvem.

„Udělali jsme tvýmu klukovi snídani," poznamená Meg.

„Taky se divil, že chodíš takhle brzo běhat," poznamená Molly.

„No, já se jdu osprchovat," řeknu a vyběhnu nahoru do koupelny. Spocené oblečení hodím do koše na prádlo a vlezu do sprchy. Pustím na sebe studenou vodu, abych se probrala a zbavila se většiny červeně na mých tvářích, kterou mám vždycky po běhání. Znovu si vyčistím zuby a jen v osušce docupitám do pokoje. Vyberu si kratší proužkované tričko a přes to krátké světle džínové lacláče. Vlasy jen rozčešu a nechám rozpuštěné. Obuju si tenisky a vezmu si věci do školy. Zamířím ke schodům, ale uprostřed se zastavím, protože zaslechnu svoje jméno.

„Tak co máš za lubem s naší malou sestřičkou?" zeptá se Maggie.

„Maddie se mi fakt líbí, je hrozně hodná a krásná. Rád bych s ní chodil, ale nevím, jak to cítí ona," odpoví a já se sama pro sebe usměju. Seběhnu dolů a naliju si do kelímku kafe.

„Neutíraly tě moje milovaný sestřičky?" řeknu sarkasticky.

„Z nás děláš úplný příšery," zasměje se Mia.

„Ani jsi se nezmínila, že chodíš běhat. Mohl jsem jít s tebou," usměje se.

„Chodíš běhat, jo?" divím se.

„Proč se tak divíš? Trenér nám pořád klade na srdce, abychom si udržovali fyzičku, a běhání mě baví."

„Tak spolu někdy zajdem," pousměju se.

„Dobře," přikývne.

„Meg, půjčíš mi auto?" zeptám se jí.

„Jasně."

„Díky," řeknu a obejmu jí. „Jdeme?" otočím se k Wesovi, který přikývne. Meg mi dá klíčky a s Wesem po boku vyjdeme ven.

„Promiň za ně," omluvím se, když se posadíme do auta.

„Proč? Náhodou jsou fajn," usměje se.

„Jo? Vím, že můžou být dost dotěrný a hrozně zvědavý a někdy se to s nima nedá vydržet."

„Fakt bylo všechno ok," ujistí mě.

„Dobře."

„Jak dlouho už běháš?" zeptá se se zájmem.

„Něco přes rok."

„Jako aktivně?" diví se.

„Každý ráno. Teda pokud nejsem nemocná nebo tak."

„Vůbec bych neřekl, že jsi sportovně založená."

„Nevíš toho o mě hodně," mrknu a vrátím pozornost k řízení.