Touha

12. KAPITOLA

JARED

Včera jsme odevzdávali ty práce. Nenapsal jsem nic světobornýho, protože vymyslet, co mi změnilo život, bylo vážně náročný. Profesorka řekla, že dneska se bude číst nejlepší práce, tak doufám, že to nebude nic nudnýho jako obvykle.

„Takže, jak jsem vám včera slíbila, vaše práce jsem si přečetla už včera a i když ne všechny byly nejlepší," šlehne pohledem po mě, „jednu nejlepší jsem vybrala. Musím přiznat, že to nebylo moc složité. Tuhle práci jsem vybrala proto, že dotyčná osoba psala od srdce. Nebylo to po gramatické stránce nějaké umělecké dílo, ale to já tady po vás ani nechci. Chci, abyste byli schopní přenést svoje emoce na papír a v téhle práci jsem je skutečně cítila. Takže pokud bude souhlasit, ráda bych, abyste ji slyšeli i vy. Slečno Greyová?" usměje se a všichni se otočíme čelem k ní.

„Budete tak hodná a přečtete nám ji?"

„Já-já, nepočítala s tím, že to budu muset číst."

„Pokud ovšem nechcete, nemusíte, ale byla bych velmi ráda, kdybyste změnila názor. Myslím, že žáky by váš příběh obohatil a možná i poučil."

Madelaine se podívá na mě a nakonec přikývne. Postaví se a vezme si od profesorky svůj papír. Nadechne se a začne číst.

„Když jsme dostali tohle zadání, věděla jsem přesně, co napsat. Vím přesně, jaký okamžik mi změnil život. Dlouhou dobu jsem se ale musela odhodlávat k tomu, abych to skutečně přenesla na papír. Před třemi lety mi bylo 16. Nevypadala jsem stejně jako ostatní děti v tom věku. Vlastně jsem byla tak o 50 kilo těžší. Kluci začali chodit s holkama a holky s klukama. Já ale byla sama. Nebyla jsem ani hezká, ani hubená, ani oblíbená a ani jsem neměla kluka. Mí vrstevníci se mi pošklebovali a měli ze mě legraci. Já jsem to ale snášela. Myslela jsem, že když budu zticha, přestanou si mě všímat. To se nestalo. To ale nebyl ten okamžik, který mě změnil. Jednou večer jsem šla na večírek se svou jedinou kamarádkou Lucy, která mě do toho přemluvila. A tam jsem potkala tebe. Už jsem tě před tím párkrát viděla, ale ty jsi si mě nikdy nevšiml. Vypadal si jako typický hezký kluk a mě jsi se líbil. Na tom večírku se ale stalo něco, o čem bych v životě ani nesnila. Lucy za mnou přišla a řekla mi, že se ti taky líbím. Šla jsem za tebou a ty si se tak usmíval. Tím způsobem, kterým bys sbalil každou holku. Pozval jsi mě na rande a já souhlasila. Byla jsem v sedmém nebi. Druhý den jsem si šla koupit nové šaty a doma jsem se hezky učesala a nalíčila. Oblékla jsem se a už jsem jen čekala na zvonek. Jakmile jsem ho uslyšela, běžela jsem ke dveřím. Otevřela jsem a ty jsi tam stál. S nádherným úsměvem, perfektními vlasy a v obleku. Udělala jsem krok k tobě a tvůj úsměv se najednou změnil. Už nebyl láskyplný, ale zákeřný. Pak ze stran vyskočili asi čtyři kluci s kýbly pro mě neznámé tekutiny a se smíchem jí na mě vylili. A tak se z růžových šatů stala směsice červené, žluté a černé barvy. Smáli jste se mi a já jsem brečela. Vběhla jsem dovnitř a několik dní poté už jsem ani nic jiného nedělala. A to byl ten okamžik, který mě změnil. Dneska je mi už 19 a z toho neskutečného ponížení jsem se ještě nedostala. A myslím, že ani nikdy nedostanu. Za tu dobu jsem se ale změnila. Zhubla jsem a začala jsem trávit čas s lidmi, kteří za to stojí. Začala jsem si vážit sama sebe. Pak mi zemřeli rodiče a já jsem se se sestrami přestěhovala jsem. Myslela jsem, že jsem tomu všemu utekla. Že jsem utekla před tebou. Pak jsem ale, už na téhle škole, šla na další večírek a poznala jsem tam kluka stejného jména. V ten moment jsem si to nespojila, protože měl vousy a jiné vlasy, ale před pár dny mi to došlo. Sice máš trochu jiný obličej než tenkrát, ale úsměv máš pořád stejný. A ten uhrančivý pohled, kterým se na mě díváš. Nedávno jsi se mě zeptal, proč tě tak nenávidím. A tohle je ten důvod. Protože všechny ty vzpomínky se mi zase vrátily. Všechen ten strach z odmítnutí byl zase zpátky. A to jen díky tobě. Klukovi, který mi změnil život."

Pak vzhlédne a podívá se na mě. Po tvářích jí stékají slzy a mě to konečně dojde. Na tu holku si pamatuju. I na to, co jsem jí provedl. Jenže vypadala úplně jinak a proto jsem si to nedokázal spojit. Ta dívka tenkrát, ani jsem neznal její jméno, je ta stejná dívka, jako Madelaine. Třídou se rozezní potlesk, ale já se cítím jako přikovaný k židli. Zírám jen na ni a ona na mě. Pak si slzy otře a položí papír zpátky na stůl. Posadí se zpátky k nějaký holce a ta jí obejme. Po zbytek hodiny se na mě už ani nepodívá. Jakmile zazvoní, vyletí ze třídy rychlostí blesku a já ji nestihnu dohonit. Vytáhnu si z kapsy mobil a aspoň jí napíšu.

(Nahoře je Molly.)