Touha

14. KAPITOLA

JARED

„Chci tu sázku zrušit," oznámím Lukovi.

„Cože?"

„Tady máš ty prachy a skončíme to," řeknu a podám mu 500 dolarů.

„Myslíš to vážně?"

„Naprosto. Nemůžu v tom pokračovat."

„Víš, že se ti to nepovede, co?" zasměje se.

„O to nejde. Nechci jí znovu ublížit."

„To jsi teda moc dlouho nevydržel. Ani jsi s tou holkou nespal a naprosto tě změnila. Nějak tě poslední dobou nepoznávám."

„Ty jsi se taky změnil. Dokonce chodíš s její ségrou."

„To je něco jinýho, Molly je..."

V tom do pokoje vtrhne Molly.

„Ahoj krasavče," zazubí se a vrhne se mu kolem krku. Luke si ji vyhodí do náruče. Začnou se vášnivě líbat a pak už ji odnese k sobě do pokoje. Protočím očima a dřepnu si k televizi.

Za dvě hodiny se všichni ocitnou v obýváku.

„Jdete na tu párty?" zeptá se Luke Wese s Madelaine.

„Já ne, ale vy běžte," pobídne je Madelaine.

„Proč nechceš jít?" diví se Wes.

„Nějak nemám úplně náladu. Nejradši bych si jen sedla a pustila si Přátele."

„Tak já tu zůstanu s tebou..."

„Wesi běž, vážně. Není mi pět, abych to tu nezvládla chvíli sama.

„Dobře," usměje se Wes a políbí ji na čelo.

„Jdeš, Jarede?" zeptá se mě Luke.

„Dneska ne," zavrtím hlavou.

„Můžeš na chvíli?" podívá se na mě Wes. Vstanu a poodstoupí pár metrů od sedačky.

„Doufám, že ji tady nebudeš otravovat. Je to moje holka, je ti to jasný?"

„Ježiš zklidni hormon, Wesley. Můžu mít jakoukoli holku, na kterou si ukážu, proč bych se měl zrovna snažit přebrat ti tu tvou?"

„Fajn," přikývne a pak všichni odejdou. Já se posadím k Madelaine na sedačku.

„Já půjdu klidně do pokoje," řekne a začne se zvedat. Chytím ji za ruku a přitáhnu ji zpátky na gauč.

„Zůstaň tady."

Další hodinu se smějeme u Přátel. Ten seriál miluju a ona očividně taky. Taky kdo by ho nemiloval, že jo.

„Taky bych chtěla umět na kytaru," vzdychne po chvíli.

„Můžu ti zahrát," nabídnu a ona si mě nevěřícně prohlédne.

„Ty umíš hrát na kytaru?"

„Jasně," přikývnu a vběhnu k sobě do pokoje. Popadnu svou kytaru a posadím se zpátky k Madelaine. Ona vypne televizi a pootočí se čelem ke mně. Rychle si ji naladím a pak už se jen nadechnu. Začnu hrát svou nejoblíbenější písničku od Ronana Keatinga When you say nothing at all. Dívám se Madelaine do očí a ona se usmívá. Po chvíli moje hraní doplní zpěvem a já mám pocit, že jsem v sedmém nebi. Netušil jsem, že umí takhle zpívat.

Jakmile dohraju a ona dozpívá, skloním se k ní a políbím jí. Trochu sebou trhne, ale neodtáhne se. Pomalu položím kytaru na zem a přitáhnu si ji blíž. Ovinu jí ruce kolem pasu a ona začne spolupracovat. Není to jako ta pusa tenkrát na té párty. Tahle je milionkrát lepší. Už jen to, jak cítím její ruce na tvářích a její rty na těch svých, mě přivádí k šílenství. Pak se ale najednou odtáhne. Nešťastně vzdychne a odběhne k Wesovi do pokoje.

Druhý den ráno se probudím docela brzo. V hlavě mi pořád hraje ta písnička, co Madelaine včera zpívala, a pokaždé, co si na ten okamžik jen vzpomenu, se mi na tváři objeví úsměv. Nikdy jsem se takhle necítil a moc tomu nerozumím, ale vím, že to chci zopakovat. Vstanu z postele a zamířím do kuchyně. Zaslechnu zapnutou vodu. Promnu si oči a spatřím Madelaine. Má na sobě jen černou sportovní podprsenku a legíny. Na uších má sluchátka a vůbec mě neslyší. Po špičkách dojdu k ní a jemně ji zezadu obejmu. Nejdřív se lekne, pak se ale uklidní. Dýchnu jí na krk a ucítím, jak se celá zachvěje.

„Já nemůžu," šeptne a odběhne pryč. Zabouchne za sebou dveře a já se vrátím zpátky na chodbu. Nakouknu do Wesova pokoje, ale nikdo tam není. Ani v Lukově ne. Nejspíš se tak zlili, že ani nebyli schopný dojít domů. Vrátím se zpátky k sobě a lehnu si na postel. Dívám se z okna na vycházející slunce a už znovu neusnu.

Za hodinu a půl uslyším zvuk od dveří. Zvednu se a zamířím se podívat, kdo přišel. Je to Madelaine. Zvedne ke mně zrak, ale neusmívá se. Ani se nemračí.

„Já-já se jdu osprchovat," oznámí. „Wes a zbytek prý přijdou nějak k večeru. Všichni jsou opilí a nikdo nechce sedat za volant."

„Jasně," přikývnu. Vejde do koupelny a zavře za sebou dveře. Bože, jak já bych chtěl jít za ní. Místo toho zamířím do kuchyně. Udělám si kafe a posadím se k televizi. Zapnu jeden díl Přátel a snažím se nemyslet na Madelainino nahé tělo, které je jen pár metrů ode mě.

Po chvíli vyjde ven jen v osušce. Podívá se na mě a já zatajím dech. Pak mi ale zmizí z dohledu. Vrátí se už normálně oblečená.

„Musíme si promluvit," začnu a ona přikývne.

„Ten včerejšek byla chyba."

„Cože?"

„Já chodím s Wesem," připomene mi.

„Ta pusa ale byla..."

„Úžasná," vydechne.

„Přesně," usměju se.

„Ale už se nemůže opakovat," řekne rázně.

„Ale..."

„Žádný ale. To před třemi lety jsem ti odpustila, ale nezapomenu na to. Na takový ponížení nezapomenu a nikdy bych si nemohla začít něco s někým, kdo mi to způsobil. Neber to špatně, jsem ráda, že ses omluvil a tak, ale já chodím s kluky, kteří jsou čestní, hodní a věrní. Promiň, Jarede, ale ty nejsi ani jedno z toho. Tyhle dva týdny se ti pokusím nelézt moc na oči a uvidíme, třeba se z nás za nějaký čas stanou přátelé. To je ale všechno."

„Fajn," přikývnu smutně a vstanu. U dveří se zastavím. „A neboj, Wesovi nic neřeknu," dodám.

Tak je tu další kapitolka! Budu ráda za každý vote nebo koment. Děkuju moc!!