Touha

13. KAPITOLA

MADDIE

Jared: Kdybych to jen tušil...

Napsat tu práci pro mě bylo těžké. Netušila jsem, že ji profesorka vybere jako nejlepší, a nebyla jsem připravená ji číst před celou třídou. Pak jsem se ale podívala na Jareda a změnila jsem názor. Vlastně byla docela úleva říct to nahlas. Aspoň konečně ví, co mi provedl. Jak strašně mi ublížil.

Během dne se snad celá škola o mém projevu dozví. Všichni mě chodí objímat a litují mě. Nikdo z nich ale netuší, že byla řeč o Jaredovi. Vědí jen, že je to kluk ze školy, ale netuší který. Ani Wesleymu jsem to neřekla. Vím to jen já a Jared. A tak to doufám i zůstane.

Když dorazím domů, přijde mi asi deset zpráv od Jareda.

Jared: Prosím, Madelaine, musíme si promluvit.

Jared: Prosím.

Jared: Už jsem se změnil... Už takovej nejsem...

Jared: Je mi to tak líto...

Jared: Prosím, odpověz mi...

Jared: Strašně mě to mrzí...

Nadechnu se a odpovím.

Maddie: Nechci s tebou mluvit, Jarede.

Na odpověď nemusím čekat dlouho.

Jared: Prosím, Madelaine. Chci ti to vysvětlit...

Nemá mi co vysvětlovat. Myslím, že jeho činy mluví za vše. Nechci slyšet nějaké jeho rádoby omluvy. Nebo jo? Ne, nechci.

Druhý den ve škole se mu snažím vyhýbat. Poslední hodinu máme ale zase angličtinu, na kterou musím jít. Obléknu si mikinu a dám si na hlavu kapuci, abych byla aspoň trošku neviditelná. Pak do třídy vejde profesorka s úsměvem na tváři.

„Dobrý den třído. Před hodinou za mnou přišel pan Scott a prý by rád něco řekl před třídou." Nenápadně se podívám na Jareda, který hledí před sebe.

„Tak, pane Scotte, je to vaše," řekne profesorka a posadí se. Jared vstane s papírem v ruce.

„Moje první práce nestála za nic. Nevěděl jsem totiž, co mi změnilo život. Teď už to ale vím. Po včerejším čtení práce slečny Greyové mi něco došlo. Před třemi lety jsem byl s pár kamarády na týden v Kalifornii. V tu dobu jsem nebyl zrovna hodnej kluk. Vlastně jím nejsem ani teď, ale o tom za chvíli. Jeden můj kámoš se dozvěděl o jedné párty a tak jsme tam šli. Dali jsme si nějaký pivo a pak jsme uviděli jednu holku. Na první pohled jsem si nevšiml jejích zrzavých vlasů, ale jejího těla. Byla tlustá, hodně. A tak jednoho kámoše napadlo si z ní vystřelit. Její kámošce jsme napovídali, že se mi líbí a ta jí to hned šla říct. Nasadil jsem svůj balící úsměv a pozval ji na rande. Kámoši pak smíchali kečup, hořčici a bůh ví co ještě a nalili to do dvou velkých kýblů. Druhý den jsem zazvonil na její zvonek a ona přiběhla nadšená v růžových volánových šatech. Tehdy jsem si myslel, že vypadá směšně. Pak vyšla ven a kluci na ní vylili tu směs. Strašně jsme se smáli a bylo nám jedno, že brečí. Řasenka jí stékala po tvářích, ale mě to nezajímalo. Pro mě to byla sranda. Ona pak vběhla dovnitř a od tý doby jsem jí neviděl. Nebo jsem si to aspoň do včerejška myslel. Tenhle zážitek změnil život jí, mě ale změnil život okamžik o tři roky později. Za ty tři roky jsem se docela změnil. Nepřestal jsem být hajzlem, tím jsem pořád a asi jím i vždycky budu, ale něco jsem si za tu dobu uvědomil. Uvědomil jsem si, že lidi kolem mě, ať už vypadají jakkoli, jsou taky jenom lidi. Kdyby se mě někdo před týdnem zeptal, jestli toho lituju, řekl bych, že ne. Před týdnem jsem poznal jednu holku. Měla krásný dlouhý zrzavý vlasy a dokonalý tělo. Byla tu nová a tak jsem toho chtěl využít. Šel jsem za ní, ale ona mě odmítla. Pak začala chodit s mým spolubydlícím a mě dávala jasně najevo, že mě nenávidí. Do včerejška jsem ale nevěděl proč. Ale pak jsem se to dozvěděl. Ta dívka, které jsem před třemi lety změnil život, byla ta stejná holka, kterou jsem balil na té párty. A ten okamžik, když jsem včera viděl, jak jí stékají slzy po tvářích a v očích má smutek a zoufalství, změnil život mě. Kdyby se mě dneska někdo zeptal, jestli toho, co jsem jí provedl, lituju, neváhal bych ani minutu a řekl bych, že ano. Z celého srdce toho lituju a doufám, že mi jednou odpustí."