Touha

35. KAPITOLA

MADDIE

Večer si unaveně lehnu do postele a pustím si po dlouhé době Zápisník jedné lásky. Normálně jsem spíš na komedie, ale dneska mám náladu si trochu pobrečet a připomenout si, co je vlastně na lásce tak krásnýho. Taky bych chtěla mít kluka, kterej mě bude milovat jako Noah Allie. I když si na něj Allie nepamatuje, on za ní stejně chodí a čte jí příběh jejich lásky. Už jen to, jak se na ni dívá, mě pokaždé dožene k slzám. Miluju tu scénu, kdy jedou na lodi a rozprší se. Jak Noah řekne, že to mezi nimi ještě pořád neskončilo. Jak hluboce se milovali a nakonec zemřeli společně, v posteli, zamilovaní stejně jako před lety. Protože jejich láska byla tak silná, že jim to umožnila. Umožnila jim se držet za ruce, když umírali. Když umřeli ve spánku. Bezbolestně a šťastní.

Slzy mi stékají po tvářích a nějak nejdou zastavit. V tom se ozve zaťukání na dveře. Pak se dveře otevřou a já pohlédnu do tváře Jaredovi. Jsem schoulená na posteli a brečím jako želva. On nic neřekne a položí se vedle mě. Přitulím se k němu a brečím mu na tričko. Nevím, jestli pořád ještě brečím kvůli filmu, nebo i kvůli tomu, že mám možná svého Noaha přímo před nosem.

Probudí mě slunce ozařující mou tvář. Promnu si oči a následně je vytřeštím, když vedle sebe uvidím Jareda, který vklidu oddychuje. Natáhnu se pro mobil a zděšeně zjistím, že je už deset. V životě jsem takhle pozdě nevstávala. Jít do školy už ani nemá smysl. Potichu, abych ho nevzbudila, vstanu z postele a zamířím do koupelny. Nechápu, proč mě holky nevzbudily. Umyju si vlasy a vyčistím si zuby. Po studené podlaze doťapkám jen v osušce ke svému pokoji. Zastavím se ve dveřích a pohlédnu na Jareda. Leží na zádech, jednu ruku pod hlavou a druhou na břiše. Vlasy má rozcuchané, pusu pootevřenou. Vklidu oddychuje a vypadá dokonale. Ostatně jako vždycky.

„Mads," zamumlá ze spaní a otočí se na bok. Co? Vážně to řekl? Nezdálo se mi to? To se mu o mě zdá?

Rychle dojdu ke skříni a vytáhnu z ní tepláky a mikinu. Převléknu se a posadím se na židli u stolu. Vyndám si ze šuplíku notebook a zapnu ho. Projedu všechny sociální sítě a pak ho zase vypnu. Chtěla bych Jareda vzbudit a zeptat se ho, proč řekl moje jméno, ale vypadá tak nevinně, jak tu tak leží, a nechci tu chvíli přerušit. Nevím, co mu řeknu, až se vzbudí. Zklamalo mě, co udělal, ale jedna maličká – možná velká – část pořád doufá, že mě opravdu miluje. Že to pro něj nebyla jen blbá sázka.

„Mads?" promluví, teď už ne ze spaní. Rychle od něj odvrátím pohled, aby nepoznal, že tu na něj celou dobu zírám.

„Hm?" vypravím ze sebe.

„Myslel jsem, že jsi odešla."

„Kam bych šla?"

„Bál jsem se, že budeš naštvaná, že jsem včera neodešel."

„Proč?" nechápu.

„Protože jsi říkala, že už mě nechceš vidět."

„Já vím."

„Změnila jsi názor?" zeptá se s nadějí v hlase.

„Jsem ráda, žes tu včera zůstal. Potřebovala jsem obejmout, takže, díky," vyhnu se jeho otázce, na kterou zatím neznám odpověď.

„Nemusíš mi děkovat." Vzduch kolem nás houstne, nevím, co má říct.

„Když se tě teď na něco zeptám, slíbíš mi, že mi odpovíš naprosto upřímně?"

„Jasně," přikývne.

„Opravdu mě miluješ, nebo jsi to dělal všechno jen kvůli sázce?"