Touha

47. KAPITOLA

JARED

Už jsem s Maddie nemluvil 24 hodin. Celou tu dobu jenom sedím v našem bytě na zadku a čumím do zdi.

Druhý den odpoledne se bytem rozezní zvonek. Dojdu ke dveřím a otevřu v naději, že je to ona. Stojí tam ale Wesley.

„Co chceš?" prsknu.

„Přišel jsem pro nějaký její věci."

„Snad je ti jasný, že ti nic nedám."

„Nemůže bejt bez mobilu, Jarede."

„Já jí ho klidně donesu," nabídnu se, i když vím, že je to k ničemu.

„Víš, že tě teď nechce vidět."

„Byls za ní včera?" zeptám se.

„Jo, byl," přikývne.

„Jak je na tom?"

„Je zničená, kámo. Totálně jsi to podělal."

„Já vím, kurva!"

„Hele vím, že nejsme nijak velký kámoši, ale mám Maddie rád. Kdybych na ní viděl i jen malou naději, že tě nechá bejt a vrátí se ke mně, nic bych ti neříkal, ale tu naději nevidím. Vím, že chce tebe a že si vždycky vybere tebe, tak proto ti tohle řeknu. V životě jsem nepoznal silnější a krásnější holku. Sám víš, že je schopná odpouštět hodně a když se budeš snažit, odpustí ti i tohle. Ta holka tě miluje, ty debile. Nevím, proč jí pořád ubližuješ, ale i přes to všechno tě miluje. Buď rád, že si vybrala tebe, protože myslím, že sám dobře víš, že lepší holku už nenajdeš. Takže se koukej snažit, protože si zaslouží být šťastná."

„Proč si myslíš, že mě pořád ještě miluje?"

„Protože ji znám. A navíc, včera jsem se jí zeptal, jestli kdyby mohla něco změnit, jestli by to udělala. No a hádej co odpověděla."

„Že by nic nezměnila," pousměju se.

„Koukej to napravit, chlape."

Popadnu její mobil a rozeběhnu se chodbou pryč. Pak se zastavím a otočím se na Wese.

„Děkuju."

Když dorazím k jejímu domu a zaklepu na dveře, otevře mi Molly.

„Jarede." Vypadá překvapeně, že mě vidí.

„Čau, Molly," vzdychnu.

„Jsi si jistej tím, co jí chceš říct?" Vlastně jsem nad tím ani moc nepřemýšlel. Myslel jsem akorát na to, že ji potřebuju vidět a vysvětlit jí to, ale nerozmyslel jsem se, co přesně říct.

„Jo," zalžu.

„Tak jak myslíš." Odstoupí kousek od dveří a pustí mě dál.

„Díky," pousměju se a vyběhnu schody nahoru. Zaklepu na její dveře a vejdu dovnitř. Leží na posteli, vlasy má v culíku, oči rudý od slz. Zvedne hlavu a hned jak mě uvidí se vymrští do sedu.

„Co tady děláš?" zeptá se zmateně.

„Já, ehm, přinesl jsem ti telefon." Zamávám s ním a položím jí ho na postel.

„Dobře, tak teď už můžeš jít."

„Víš, že nemůžu."

„Jarede..."

„Ne, Mads. Musíš mě vyslechnout."

„Nic, co řekneš, to nezmění."

„Nebudu se vymlouvat na to, že jsem byl opilej, nebo že ta holka vyjela po mě. Vím, že je to moje chyba a mrzí mě to. Nikdy jsem ti nechtěl ublížit. A mrzí mě, že jsem to udělal už tolikrát. Ale jsi má jediná naděje, Mads. Jediná naděje na štěstí. Náš vztah je skutečnej. A když to je skutečný, nemůžeš od toho utéct. Nejkrásnější místo je pro mě tam, kde jsi ty. Kde můžu poslouchat tvůj smích a pozorovat tě, jak zamyšleně zíráš do knížky. Poslouchat tě jak si stěžuješ na všechno kolem a moct tě obejmout. Kde mám možnost poslouchat tě, když zpíváš, nebo když se snažíš hrát na kytaru, i když ti to vůbec nejde. Bez tebe nejsem nic, Mads. To ty jsi dala mýmu životu smysl."

Dívá se na mě a z očí jí tečou slzy. Hrozně rád bych věděl, co se jí honí hlavou. Vím, že bojuje sama se sebou a že neví, jak se zachovat. Jenže to teď nevím ani já. Vyzdvihl jsem tady celkem dobrej proslov, kterej se jí doufám líbil, protože jsem ze sebe nikdy nic víc romantickýho nedostal. Jenže tohle všechno bylo od srdce. Všechno to je pravda.

„Takhle je to pořád, Jarede," zavrtí hlavou. „Chvíli jsem s tebou strašně šťastná a ty pak uděláš takovouhle věc a čekáš, že ti to hned odpustím. Víš, že tě miluju až moc na to, abych to s tebou skončila, a tak toho využíváš. Jenže já nechci být jen tvoje panenka na hraní, která překousne všechno, co jí uděláš."

„Ale tak to není, lásko, nechci tě ztratit."

„Měli bychom si dát pauzu. Poznat každej sám sebe a ujistit se, že jsme připravený na vztah."

„Ale já jsem připravenej..."

„Očividně nejsi, Jarede. Kdybys byl, nedělal bys takovýhle kraviny, kterých potom lituješ." Vidím jí na očích, že to myslí vážně. Nechci pauzu, ale je to lepší než úplnej rozchod.

„Jak dlouho?"

„To nevím. Uvidíme, jak nám to půjde."

„Takže chceš, abychom byli zatím jen přátelé?" Prosím, řekni ne. Řekni ne.

„Ano," přikývne.

„My dva nemůžeme být jen kámoši," zavrtím hlavou.

„No, vlastně, dneska ráno jsem si zabukovala letenku do LA."

„Cože?!"

„Potřebuju na chvíli pryč, Jarede."

„Ale to neznamená, že musíš odjet," namítnu zoufale.

„Budu pryč jen týden. Pomůže nám to."

„A to jako v čem? Že tě týden vůbec neuvidím?"

„Prosím, nedělej mi to ještě těžší..."

„Kdy odjíždíš?"

„Zítra brzo ráno."

„Můžu tě aspoň hodit na letiště?"

„Odveze mě Meg," vzdychne.

„Takže kdybych dneska nepřišel, odjela bys bez rozloučení?"

„To ne," zavrtí hlavou. „Kdybys nepřišel, přišla bych já za tebou. Minimálně pro telefon."

„Nepotřebuješ si vzít nějaký věci z bytu?"

„Ne, mám ještě pár věcí tady. Jedu jen na týden, takže toho moc nepotřebuju."

„Takže přijedeš za týden a pak co?"

„Já to takhle nevím, Jarede... Uvidíme."

„Můžu ti pak zavolat?"

„Nevím, jestli je to dobrý nápad."

„Nevydržím to bez tebe takovou dobu..."

„Oba tohle odloučení potřebujeme."

„Dobře, tak jak chceš. Já ti zkusím nevolat."

„Děkuju," pousměje se a zvedne se z postele. „Musím si zabalit."

„Jasně, tak já, ehm, půjdu." Maddie přikývne a odvede mě dolů ke dveřím.

„Budeš mi chybět," šeptnu a nakloním se k ní.

„Zatím, Jarede." A pak za mnou zavře. Neobejme mě, nedá mi pusu. Nic. Vlastně se jí ani nedivím. Ublížil jsem jí a potřebuje chvíli jen sama pro sebe. Jenže představa, že s ní celých 7 dní nepromluvím, mě děsí k smrti.