Soulmates & Drugs

To nejdůležitější

Pohled Leytona

Seděl jsem opřený o zeď a nepřítomně jsem zíral před sebe. Extáze ze mě definitivně vyprchala a já nevěděl co mám se sebou a svým životem dělat. Jo, já vím, to už tu jednou bylo. Ale teď je to jiný. Teď za ten pocit může moje spřízněná duše, Clariss, která konečně našla odvahu na to, aby mi řekla to, co si fakt myslí. A taky mi dala na výběr. Jenže se to určitě netýkalo toho, kam zítra půjdeme na večeři. Tohle je... likvidační. 

Rozhodni se. Rozhodni se konečně, kdo to bude. Já? Nebo drogy? Protože obojí zkrátka nejde. 

Je mi jedno, že jsi moje spřízněná duše. Klidně budu ta první, která od ní odešla!

Buď ona nebo drogy. A já vím, že neblafuje, protože i když jsem byl sjetej, doteď si pamatuju její výraz. V očích měla vepsáno všechno, co říkala. Pohled pevný jako skála, rozhodnutá, že už takhle dál náš vztah fungovat nebude. A upřímně, já bych ji i věřil že ode mě odejde. Jestli někdo má na to, aby opustil svojí spřízněnou duši, tak je to ona. Což teda zrovna nehraje v můj prospěch, ale dává mi to ještě větší motivaci v tom, abych se přestal chovat jako blbá smažka. Jako Lucas. 

Jemu je všechno jedno, všichni mu jsou u prdele, nezajímá ho okolní svět. Dokud má stříkačku v ruce a prachy na jídlo a chlast, je mu všechno a všichni totálně ukradený. Já jsem se choval poslední dobou dost podobně. Jak mě mohlo napadnout ukrást Clariss a její rodině peníze na zaplacení účtů? Fajn, nezruinuje je to, ale jde o zasranej princip. Jak mi mohlo být jedno, že jsem vyloučenej? Jak mi mohlo být jedno, že všichni okolo mě už na moje sračky prostě nemají energii? Dál jsem si pokračoval v tom svým a i když mi to v těch chvilkách, kdy jsem v sobě něco neměl, docházelo, neměl jsem chuť něco měnit a něco s tím dělat. Když ten pocit přišel, rychle jsem si něco dal abych nemusel čelit tomu, že jsem looser a táta měl ve všem pravdu. 

Někdy mě samotnýho fascinuje, jak můžu být tak hroznej přítel, syn a brácha. Violet všechny ty naše hádky totiž musí poslouchat a je zázrak, že ještě neutekla z domu. Někdy to je moc ostrý i na mě, takže co to může udělat s dvanáctiletou holkou? Jsem sobeckej a tahle chvilka sebeuvědomění to určitě nezpraví. Nic to nezpraví. Dokud se nic reálně nezlepší a nic se nestane, tak vůbec nezáleží na tom, co si tu sám pro sebe říkám. Nezáleží na tom, dokud Clariss a všem nedokážu, že dokážu přestat s drogama a ukončit tuhle příšernou kapitolu mého života. Problém je ale v tom, že to musím nejdřív dokázat sám sobě. A já si nejsem jistej, jestli to dokážu. Jasně, lidi v mým okolí mi věří, že to zvládnu, věří, že to ještě není ztracený. Ale ten nejvíc nejdůležitější člověk si to nemyslí. A to jsem já.

Sáhl jsem si na místo, kde má pod vrstvami oblečení být mé tetování. To, které nás s Clariss spojuje, stejně jako všechny ostatní spřízněné duše. C.W. Viděl jsem ty iniciály před očima a nemohl jsem se toho zbavit. Zase jsem ruku spustil a rozhodl jsem se, že je načase odejít.

 „Lucasi? Jdu pryč, čau,'' s námahou jsem se zvedl a ani jsem nechtěl čekat na jeho odpověď, protože by mě to akorát zdržovalo od toho, co musím udělat.

„Jdeš za tou svojí courou? Tak to hodně štěstí, předtím tě docela hustě sjela,'' zašklebil se a potáhnul si z cigarety. 

„Neříkej ji coura,'' řekl jsem hlubokým hlasem. Fakt mám dost toho, jak ji všichni mají za stejně ubohýho člověka, jako jsem já. Ona si nezaslouží aby ji někdo říkal takhle, ještě když ji ani pořádně nezná. A kdybych nebyl tak hrozně vyždímanej, tak mu radši hned jednu vpálím. 

„Joj, sorry. Zapomněl jsem, teď následuje ta část, kdy za ní s prosíkem přilezeš a slíbíš ji, že skončíš, že? Ale no tak. Oba víme, že se to nestane. Vždycky se vrátíš. Vždycky přijdeš zpátky a dáš si něco, co tě osvobodí od těch debilních starostí normálního života. A víš proč? Protože já, ty, tisíce dalších... my nejsme schopný víst normální život. Nechceme ho víst. Chceme si dát skéro, pak nějaký to éčko a háčko, zapomenout na to, co se děje kolem nás, a bejt spokojený. To je totiž život pro nás. Nejsme uzpůsobený na žití v nóbl ulici, s nóbl dětma, nóbl manželkou a roztomilým labradorem,'' uchechtl se a díval se na mě jako na kuželky v bowlingu, který právě jedním hodem shodil. Nevěděl jsem co mu na to říct. Neměl jsem mu na to co říct. Proto jsem ho nechal kecat tak dlouho. Něco uvnitř mi totiž říkalo přesně to, co mi řekl Lucas. Sakra, já sám si to myslel. A on mě jen utvrdil v tom, že je tahle varianta víc než možná.