Soulmates & Drugs

Říkal jsem ti, že nebudeš chtít přestat

Další den jsem se vzbudila a bez nějakého velkého otálení jsem se vydala na cestu do školy. Nevím proč - fajn, vlastně jsem si docela jistá proč -, ale jsem dost nervózní. Není to kvůli testu nebo zkoušení nebo něčemu takovýmu, je to zkrátka kvůli tomu, že se uvidím s Brook a Anette. To by byla jindy uklidňující myšlenka, jenže dneska? Vím, jaký jsem na ně posledně zanechala dojem a nic milýho to nebylo. Byla jsem na ně hnusná a neodvážila jsem se jim ani napsat žádnou krátkou omluvu nebo objasnění. Upřímně, stejně by to nemělo smysl nebo ten kýžený efekt. Potřebuju jim to říct z očí do očí a možná jim konečně všechno vysvětlit.

I když... Ne. Neměla bych. Asi ještě zkusím Leytonovo tajemství udržet v tajnosti. Byť každá moje buňka už to ze sebe chce dostat, chce se o to s někým podělit a ulevit si, nejde to. Bohužel to totiž není tak jednoduchý. Nebavíme se o tajemství stylu "snědla jsem ti oblíbenou čokoládu", tohle je dost vážný. A není to úplně moje tajemství, i když je pravda, že po tom pátku, po tom heroinu, už prakticky je. No nic, asi je úplně k ničemu o tom přemýšlet. Takhle nic nevyřeším. 

Když se tedy vrátím zpátky do reality, dojde mi, že už jsem prakticky před školou. To znamenalo, že rozhovor s holkama, který jsem si asi tak 8x nacvičila v mojí hlavě, je už dost blízko. Podívala jsem se směrem k naší lavičce a obě tam již seděly. Doufala jsem, že stejně jako já přijdou dřív, právě abychom si to mohly vyříkat, a evidentně se to opravdu stalo. Jsem ráda, ale zároveň mi srdce bije rychleji než mi je příjemné. Uff, nevadí, to zvládnu. Prostě přijmu následky svého chování, věk už na to nějakou dobu mám, ne?

Rozešla jsem se k nim a všechno se mi z hlavy vypařilo. Už dopředu jsem věděla, že tohle bude těžká improvizace. Anette si mě všimla jako první a něco Brook zašeptala. Pardon, ale to mi fakt na odhodlání nepřidalo, to je snad jasný.

„Ahoj,'' pípla jsem jako malé dítě. Obě mi jen kývly na pozdrav a dál dělaly jako bych tam nebyla. Ne že bych si to nezasloužila, ale vyvedlo mě to z míry. Čekala jsem všechno, jen ne ticho.

„Hele, já...'' spustila jsem napjatá ramena dolů a vydechla jsem. Jo, nemám tušení co říct. „Holky, já se prostě stydím, jasný? A hrozně se omlouvám za to, jak jsem se k vám chovala. Nevím co to do mě vjelo, prostě... ah, prostě jsem se chovala jako kráva a mrzí mě to,'' rozhodila jsem rukama a sklopila jsem pohled. Koutkem oka jsem viděla, jak se na sebe podívaly.

„Clariss... my to chápeme. Teda, vlastně nechápeme, ale... omluvu přijímáme. Že jo, Anette?'' dloubla do ní Brook. Abych řekla pravdu, tak nějak jsem čekala, že s Brook to bude jednodušší než s Anette. Anette je trochu horká hlava a když se naštve, vydrží jí to dost dlouho. V mém případě oprávněně, všichni to víme.

„Jo, jo, fajn. Přijímáme. Ale Clariss, sakra, co se ti přehnalo přes nos? Proč jsi nás tak odpálkovala? Prostě jsme o tebe měly strach a ty nás pak pošleš do háje,'' podívala se na mě tázavě.

„No, ehm...'' kousla jsem se do rtu a snažila jsem se vymyslet co nejrychleji výmluvu. „Prostě jsme se s Leytonem rafli. Byla jsem zbytečně podrážděná a odnesly jste to vy, i s mámou.''

„Moment, to jsi u něj spala, pak jste se v pět ráno vzbudili, pohádala jsi se s ním a šla jsi domů aniž by ses podívala na telefon? Nebo někomu v první řadě napsala, že u něj přespíš?''

„Jo, to jsi s ním spala a pak si se s ním tak brzo ráno pohádala?'' upřesnila Anette. Musela jsem se pousmát nad tím, jak velký důraz dala na slova "s ním". 

„Je to trochu komplikovanější, ale jo, vlastně jo,'' potvrdila jsem jim tuhle absurdní lež. „A nikomu jsem nenapsala, že u něj přespím, protože to úplně nebylo v plánu, jestli chápete,'' mrkla jsem na ně a doufala, že mi na to skočí. Nikdo by tomu neuvěřil, ale Anette s Brook mě znají. Vědí, že nikdy nelžu, a tak nemají důvod mě zpochybňovat ani v tuhle chvíli, byť moje verze příběhu zní naprosto debilně, tudíž by určitě měly. A ruku na srdce, kdyby mě vážně zpochybnily, tak jim asi na místě vyklopím všechno tak, jak je.