Soulmates & Drugs

Nemožný

Když jsem se rozloučila s Leytonem, šla jsem zpátky do domu a zaběhla nahoru do pokoje pro kýbl, který jsme naštěstí nakonec nemuseli použít. Potřebovala jsem ho dát tam, kde byl, a hlavně zamést jakékoliv známky toho, že tu Leyton byl. Teda, samozřejmě že by tu mohl být, ale vzhledem k okolnostem za jakých tady byl, bych byla radši kdyby tohle všechno zůstalo jen mezi náma. Ostatně, myslím si, že Leyton chce to samé. Jeho rodiče logicky nemají ponětí o tom, co se s ním děje, takže jsem nejspíš jediná. Pokud nepočítám jeho dealera. 

Abych byla upřímná, jsem z toho naprosto hotová. Ve škole jsme si pořád povídali o drogách a o tom, jak jsou škodlivý, o tom co s lidma dělají, jenže všichni to tak nějak přirozeně pouštíme jedním uchem dovnitř a druhým ven. A taky asi nikdo nepočítá, že ten závislej člověk v mém životě bude moje spřízněná duše. Chci říct, když se něco fakt pokazí, můžete toho člověka prostě ponechat napospas vlastnímu osudu. Občas je prostě potřeba je v tom nechat vykoupat, někdy se jich i zříct. To nám ve škole tvrdili. Jenže já se ho nemám jak zříct, a ani nechci. Je to jediný člověk, který mě až do smrti neopustí. 

Takže jak bych s ním měla správně naložit? Měla bych ho hlídat? Hrabat se mu v kontaktech a ve zprávách, jestli si něco někde nedohaduje? Nějakou objednávku třeba? Nebo mu mám naopak věřit, protože ho stejně nemůžu hlídat donekonečna? Proč sakra někdo nevymyslel návod? Teď bych za nějakej manuál dala cokoliv. Vůbec totiž nevím co mám dělat. Vůbec. 

Abych teda zmínila i něco pozitivního, jsem ráda že mi řekl pravdu a že mi nelhal. Jasně, moc jiných možností na výběr neměl, ale mohl mi říct že je mu jednoduše zle. Nemusel mi říct to, že si vzal crack a teď je z toho úplně rozbitej. Proč to vlastně udělal? Vzít si drogu na zápas, který je na veřejnosti a ani není nějak důležitej? Jsou tu jen dvě možnosti. Buď to dělá vždycky a tentokrát mu to asi úplně neprospělo, a nebo to udělal kvůli tomu, aby byl dneska nejlepší. Přede mnou. Bože! Je to moc troufalý? Myslet si o sobě, že mu za tolik stojím? Za to riziko, který podstoupil už jen tím, že vstoupil na hřiště? Možná. Možná taky ne. Nejdůležitější je stejně jen to, že to udělal.

Každopádně když vynecháme tohle všechno, mám z toho divnej pocit i tak. Nemůžu uvěřit, že můj dokonalý obrázek o Leytonovi teď tak trochu popraskal. Nechápejte mě špatně, hrozně ho miluju, se všema jeho chybama. Nikdo není bezchybný, ani já, jen mě to zrovna u Leytona překvapilo. Nečekala jsem to od něj, i když jsem to možná trochu tušila už od prvního dne. Potkala jsem ho u klubu, kde evidentně nebyl náhodou. Ještě než ke mně šel a zastavil mě v tom, abych spadla na zem jako blbec, něco si strkal do kapsy. Takže teď je mi jasný co si do té kapsy strkal. Potom naše první rande. Pořád popotahoval, což je taky známka nějakýho užívání věcí, který člověk užívat nemá. A nakonec vpich na jeho paži. Samozřejmě že nebyl na odběru krve. Píchl si tam nějakou náramně úžasnou drogu. Zbývá mi jen doufat, že ještě nemá vybudovanou silnou závislost. Do žíly je to už fakt svinstvo a i když to nehodlám dávat najevo, tak mě to děsí. Mám z toho hroznej strach a bojím se.

Jediný co mě v tuhle chvíli drží nad vodou je Leytonův slib. Nevím jak moc se na to můžu upínat, ale teď se na něj rozhodně upínám až moc. Jenže to jinak nejde. Kdybych si ho pořád nepřipomínala a neodříkávala v hlavě, tak už sedím na zemi v slzách zoufalství a brečím do mobilu Anette. Což taky nejde.

Vyšla jsem schody a s výdechem jsem se svalila na postel. Radovala jsem se z toho, že si třeba budu moct zdřímnout a nabrat síly do rozhovoru s rodiči, který se určitě bez lží neobejde. V tu chvíli kdy jsem s úlevou zavřela oči, vyrušily mě vibrace u mého kotníku. Trhla jsem sebou a rychle se posadila. Podívala jsem se na místo, odkud vibrace šly, a spatřila jsem svůj mobil. Na displeji bylo jasně napsané jméno Anette. Rázem se mi sevřel žaludek uvědoměním toho, že rodiče nebudou jediní, komu budu muset lhát. Těžký to ale bude u obou stejně. Anette jsem nikdy nelhala, a to jsme spolu kamarádky už prakticky od našeho narození.

Zhluboka jsem se nadechla a vzala si mobil do ruky. 2 vteřiny jsem se dívala na nápis na displeji, až jsem nakonec potáhla doprava a zvedla příchozí hovor.

„No sláva! Už jsem myslela že se na mě vykašleš i takhle,'' zahájila náš hovor bez pozdravu. Asi se jí ani nedivím.

„Promiň! Jen jsem prostě potřebovala pryč.''

„Já jsem zase potřebovala kamarádku, která by mě doprovodila domů. Vždyť víš jak nesnáším chodit sama! Navíc už se dělá tma a moje opatrná nátura mi každou vteřinu připomíná, že v jakékoliv tmavé uličce se může schovávat můj vrah,'' brblala.

„Myslím, že to tvoje opatrná nátura zvládla,'' zasmála jsem se. Vtipy. Musím dělat vtipy. To jediný mě v tuhle chvíli může spasit. Fajn, asi ne. Ale minimálně mi to pomůže trochu zklidnit mé tlukoucí srdce. 

„Naštěstí jo! Každopádně doufám, že jsi aspoň šla za Leytonem a nechala jsi mě tam kvůli tomu, že jste šli domů sami. Jinak to neberu!'' řekla rádoby výhružným tónem. Teď musím zalhat. Jistěže jsme šli domů spolu. Jenže důvod byl jiný než si myslí, a proto to nesmí vědět.

„Nešli. Už jsem ti říkala, že jsem potřebovala pryč. Leyton odešel do šatny když ho vyloučili, a taky mi v tu chvíli psala máma ať si pospíším,'' lhala jsem.

„Jasně, a co ti asi tak máma mohla chtít, hm? Určitě jsi jí o tom zápasu řekla,'' naléhala dál. Byla jsem v úzkých. Naprosto v úzkých. Anette mámu zná a ví, že máma mi nepíše ať pospíchám domů moc často.

„No... já...'' panikařila jsem. Na poslední chvíli mi ale do mozku naskočila geniální výmluva. „Máma přijela domů dřív! Jenže ráno doma nechala a klíče a neměla se jak dostat domů. Táta neodpovídal a tak napsala mě. Nedalo se nic dělat,'' s úlevou jsem to dořekla a uvědomila jsem si, že mám zpocené ruce jak obličej po maratonu. 

„Pff, mrcho! Mohla jsi mi to teda říct, a ne se vypařit jak pára nad hrncem. Neběžela jsem za tebou jen proto, že jsem si myslela že běžíš za Leytonem. Nechtěla jsem vás při ničem vyrušit,'' poslední větu zašeptala a pak se začala chichotat. Udělala jsem to samé, ale ve skutečnosti jsem měla neskutečný nervy že se bude vyptávat dál.

„Neboj, příště tě tam takhle nenechám,'' usmála jsem se a chtěla jsem se s ní rozloučit.

„To jsem ráda. Ale stejně to bylo hustý, co? Leyton byl fakt nejlepší. Běhal tam jako na drogách,'' zasmála se. Měla jsem souhlasit, nějak ji odpovědět. Jenže mi úsměv zamrzl na rtech a slova se mi zasekla v hrdle.

„Jsi tam?'' ozvalo se na druhé straně.

„Jo, jo, jsem,'' probrala jsem se. „Víš, že je to blbost, že?''

„Co je blbost?''

„Že je Leyton na drogách.''

„Eh? Jasně že to vím, co je to za otázku? Dělala jsem si jen srandu. Jsi nějaká divná,'' řekla podezíravě.

„Jsem unavená, moc jsem nespala. Zítra se uvidíme ve škole, jo? Ahoj,'' nečekala jsem na její odpověď a ukončila jsem hovor. Déle už bych tuhle konverzaci fakt nezvládla. Mobil jsem odhodila na druhou stranu postele a padla do polštářů. 

Bylo to o fous. Měla jsem co dělat abych se neprořekla a nebo jí nedala záminku k tomu, aby v tom ryla. Jsem příšerná lhářka. Musím věřit, že moji báchorce uvěřila a že mojí debilní otázkou jsem jí totálně nepodkopala. Je mi jasný, že i malá chyba může všechno provalit a tak si budu muset dávat sakra pozor. Obzvlášť zítra ve škole, protože z očí do očí bude ještě těžší ji lhát. Nebo třeba i Brook. 

Jak jsem tak nad tím přemýšlela, přišlo mi to stále těžší a těžší. Vlastně mi to přišlo úplně nemožný. Přišlo mi nemožný lhát všem lidem, který mám ráda a na kterých mi záleží. Přišlo mi nemožný vytáhnout Leytona, člověka kterýho miluju, z tý žumpy, do který se dostal. Přišlo mi nemožný, že ten slib může dodržet. Přišlo mi, že z téhle situace není úniku. 

Otočila jsem se na záda a cítila jsem první slzu, která mi unikla ven. Utřela jsem tuhle slzu plnou zoufalství do hřbetu své ruky a zase si zopakovala svoji mantru.

Slíbil, že přestane. Slíbil, že přestane.