Soulmates & Drugs

Touha

Pohled Leytona

Jen co jsem ráno otevřel oči, musel jsem se sám pro sebe usmát. Dlouho jsem nezažil abych se hned po ránu usmíval nebo měl dobrou náladu. Pořád jsem nemohl přestat myslet na včerejšek a na Clariss. Přišlo mi to jako sci-fi, které rozhodně nepatřilo do mého života. Samotná Clariss jím byla. Neměl jsem pocit, že si někoho jako je ona zasloužím, ale vesmír si evidentně myslí opak. Kdybych byl věřící, tak za ní snad děkuju Bohu. 

Včera jsem si vlastně nejdřív pomyslel, že to určitě musí být sen a že se za chvilku probudím. Clariss odešla do koupelny a já se jak blázen začal štípat všude možně do kůže. Probdění ale nepřicházelo a tak jsem se rozhodl, že bude nejlepší si to prostě co nejvíc užít. Ať je to sen nebo ne. Kdyby to ale sen přece jen byl, tak by stál opravdu za to. Clariss byla dokonalá. Nikdy bych do ní netipl, že mě sama bude svádět nebo že i dokáže být dominantní. Fajn, asi nikdo nechce slyšet víc detailů, ale co třeba její tělo? Po jejím těle by toužil každý. Pár strií krásy mu jen přidávaly na jedinečnosti. Říkejte si co chcete, ale já si nemohl přát nikoho lepšího. 

Ještě lepší je ale její osobnost. Kdo by mi tak jednoduše odpustil a toleroval moje výstřelky? Já vím, já vím, jsem otravnej s tím jak pořád opakuju to v té šatně, ale fakt se za to pořád stydím, ať mi Clariss říká co chce. Neměl jsem právo po ní vyjet jako když si beru maso v krámě a žádnej crack mě neospravedlňuje. Můžu se jen snažit aby se to už nikdy znovu nestalo. A to si pište že se budu snažit.

Sednul jsem si, protáhl si tělo a stoupl jsem si. Přičichnul jsem si k tričku, ve kterém jsem spal, a které včera měla i Clariss. Pořád jsem z něho cítil její vůni a nemohl se jí nabažit. Odsunul jsem tak většinu myšlenek na Clariss a nechal si tam jen ty, které mi udržovaly úsměv na tváři. Ze skříně jsem si vyndal tmavě modrou mikinu a sebral ze země černé rifle. Mikinu jsem si přetáhl přes hlavu, natáhl si rifle a byl jsem tak připravený k odchodu. Černé vlasy jsem si prohrábl rukou a uznal jsem, že jsou v uspokojivém stavu, a tak s nimi nemusím dělat nic navíc.  

Sešel jsem schody a doufal, že už nikdo nebude doma. Bohužel, táta s mámou tam pořád byli. Se svojí dobrou náladou se tak zaručeně můžu rozloučit. 

„Dobré ráno,'' pozdravila máma. Kývnul jsem na pozdrav.

„Ahoj Leytone. Tak co? Jak jste se včera měli s... ehh,'' zasekl se táta.

„Clariss,'' doplnil jsem ho s kamenným výrazem. Nevím kdo z nich je horší, jestli máma nebo táta.

„Přesně. Co jste dělali?'' 

„Co bychom dělali?'' zamračil jsem se. Nechápu co to mají za zvyky. Ptají se mě na otázky, na které je stejně nezajímá odpověď. Zapomenou ji hned jak vyjdou ze dveří.

„No to nevím, proto se tě ptám. Je tak těžký odpovědět? Hm, Leytone? Nebo už nám neřekneš ani to?'' rýpal do mě. Vážně to musí tak zbytečně hrotit? Je jako vzteklá čivava, která nedostala svou hračku.

„No tak, Charlesi!'' okřikla ho máma. Asi ještě nepochopila, že se snaží zbytečně.

„Co je, Rosemary? Copak nevidíš jak se Leyton chová? Rád bych ti připomněl, synku, že jsme pořád tvoji rodiče! Vychovali jsme tě a živíme tě celý život, takže to nejmenší co pro mě můžeš udělat, je odpovědět na moji otázku!'' bouchl dlaní do stolu. Na můj vkus až moc dramatický, ale fajn. Chce drama? Má ho mít.

„Oh, tati, promiň že si beru ty peníze, který mi pořád cpete jen proto, že se o mě absolutně nezajímáte! Chápu, vaše svědomí potřebuje nějak ulevit. Rád bych ti ale připomněl, že když už mě někdo vychoval, byla to máma. Tys byl stejně pořád v práci.''