Soulmates & Drugs

Je to dost?

Pohled Leytona

Odešel jsem z Clarissina domu a nemohl jsem přestat cítit stud, který mi vysloveně proudil žilami. Postavil jsem Clariss do situace, do který se vůbec neměla dostat. Pozvu ji na zápas s tím, že se ještě víc poznáme, ale jakmile přijde, tak se dozví jen to, že jsem debil, kterej ji chce ojet v klučičí šatně. A aby toho nebylo málo, tak ještě zjistí, že beru drogy. Proč? Proč se to muselo tak hrozně posrat? Neměla se to dozvědět takhle. Vlastně se to neměla dozvědět vůbec! 

Jako třešnička na dortu je tu ještě fakt, že jsem ji slíbil, že přestanu. A já s tím chci přestat, kvůli ní. Jenže mám pocit, že to nezvládnu. Sám ne. A já na to budu sám, protože se mnou Clariss prostě nemůže vydržet, vím to. Dokážete si to představit? Čekat na svoji spřízněnou duši jako křesťan na osvícení od samotného Ježíše Krista a pak se dozvědět, že stojí za úplný nic? Že je to troska? Mně by to asi radost neudělalo a pokud má Clariss aspoň sebemenší pud sebezáchovy, dá ode mě ruce pryč. To je to, co by správně měla udělat. 

Ale na to je moc milující. A možná naivní. Jak hrozně mi bylo líto toho, co jsem udělal, když jsem poslouchal, jak na to budeme spolu a nikdy mě neopustí... Všechno, co jsem udělal, bych vzal zpátky, protože zrovna ona si nezaslouží takový zklamání. Kromě toho, uvědomuju si, jak hrozně jsem ji ponížil když jsem po ní vyjel jako nadrženej lev v období páření. Sice jsem nebyl plně při smyslech, ale i tak si pamatuju její výraz v očích. A znechucenost tam byla taky. Můžu být rád, že mě v tý šatně nenechala chcípnout, protože bych si to zasloužil.

Z celý týhle situace je mi ještě teď blbě. Jak je vlastně možný, že mě ten crack takhle skolil? Není to moc jiný od kokainu a z kokainu mi nikdy takhle blbě nebylo. Nechápu to, ale můžu se jen modlit, že pokud dostanu absťák, tak to nebude to samý jako dneska. To se prostě nedalo. Cítil jsem se jako bych měl všechny nemoci světa dohromady, byla mi zima a zároveň jsem hořel, nohy jsem měl v křeči a má samotná mysl si se mnou zahrávala. Kdyby mě Clariss nehodila do taxíku a neodvezla k ní domů, tak tam fakt zůstanu a jsem tam až doteď. No, možná by mě někdo stihl najít dřív a zavolal sanitku, což by byl ještě větší průser. Dozvěděli by se to rodiče a byl by konec.

Přemýšlel jsem o tomhle všem tak dlouho a byl jsem do svých myšlenek tak zabraný, že jsem málem minul náš barák. Zastavil jsem přede dveřmi a odvažoval se zmáčknout kliku. Jestli mě zas někdo bude vyslýchat, budu fakt otrávenej. Pořád je mi zle a jsem rád, že se dokážu soustředit na svojí mysl, natož abych ještě někoho poslouchal a smysluplně odpovídal. Pff, ne, to by nefungovalo.

Otevřel jsem co nejvíc potichu jak to jen šlo a stejně potichu zase zavřel. Chvíli jsem zůstal stát a čekal, jestli uslyším nějaký zvuk. Naštěstí bylo všude ticho, takže jsem vystoupal po schodech nahoru a zalezl do svého pokoje. Violet je nejspíš u jedné ze svých kamarádek a táta s mámou jsou v práci. Dokonalá shoda náhod. Představa výslechu od mámy na téma fotbalu a mé předpokládané výhry, mi opravdu nekouzlí úsměv na tváři. Spíš mi křiví rysy a protáčí oči. 

Zabouchl jsem za sebou a rozhlédl se. Až teď jsem pořádně uviděl jak hroznej je tady bordel. Nikdy mi to nevadilo, ale zrovna v tuhle chvíli mi hlavou proplula docela smysluplná myšlenka. Jak lépe začít "nový" život, než úklidem svého pokoje? Fajn, asi je tu mnohem víc věcí, které bych pro to mohl udělat, ale s mými možnostmi je úklid pokoje to nejlepší. 

Sundal jsem si propocenou mikinu a nakonec i tričko. Prokřupl jsem si ruce a krk a připadal si fakt jako v akčním filmu. Popadl jsem oblečení poházené na zemi a pohodil ho na postel, kde ho pak složím a uklidím do skříně. Potom jsem z nočního stolku naskládal všechno špinavé nádobí na sebe a rychle ho odnesl dolů do dřezu. Buď ho stihnu umýt a nebo ho umyje myčka, to se ještě uvidí. Dál jsem na pracovním stole (původně byl k tomu, abych na něm dělal úkoly a školu) srovnal všechny sešity a učebnice - alespoň to, co z nich zbylo - do komínků podle velikosti a lampičku narovnal doprostřed stolu. Židli jsem přisunul k němu a začal jsem otevírat šuplíky. K mému překvapení byly téměř všechny prázdné, až na jeden. V něm byli zmuchlané papíry na kterých ale vůbec nic nebylo. Taky tam byly baterie, které již dávno nefungovaly a byl div, že nevytekly.

Další serepetičky jsem přeskočil a podíval jsem se na dno. Samozřejmě že jsem moc dobře věděl, co tam je. Byl tam zbytek cracku s kokainem, dva malé plastové pytlíky. Vzal jsem je do ruky a chvíli na ně zíral, jako bych se chtěl zhypnotizovat. Nevěděl jsem co s nimi. Takže jsem je položil na uklizený stůl a sedl si na postel vedle oblečení. Začal jsem skládat a snažil se zapomenout na to, co leží na stole. Jestli se mi to povedlo? Možná na chvíli, na zlomek vteřiny. Jenže když jsem byl v polovině skládaní, můj pohled opět zavadil o pytlík s bílým práškem a o druhý pytlík s narůžovělými krystaly. Jeden stačilo vysypat a šňupnout, druhý zahřát a vykouřit. Tak hrozně jednoduchý. Tak hrozně jednoduchej způsob, jak si navodit pocit nekončícího štěstí. Tohohle pocitu máme všichni nedostatek a když ho jednou ochutíme, máme potřebu se vracet častěji a častěji. Neviděl jsem v tom problém, protože mi to přišlo normální. Když se vám něco líbí a máte to rádi, tak si pro to jdete znovu, ne? 

To by nebyl problém, kdyby to nebyly drogy. I když upřímně, mně to nedělalo problém ani tak. Fajn, možná na tom vzniká závislost a může to vést k smrti, ale já neměl moc pro co žít. Někdo by řekl, že jsem byl ztracenej. Až teď, když jsem potkal Clariss, musím uznat, že láska má něco do sebe. Pocit toho, že jste našli spřízněnou duši a jste kompletní, má něco do sebe. Jenže je to dost? Je to dost pro to, abych přestal s tímhle zvykem?

Vstal jsem z postele a vzal si oba pytlíky do ruky. Zase jsem na ně zíral. Byly jen dvě možnosti. Vyhodit je a skoncovat s tím, doufám, jednou pro vždy, nebo si je nechat kdyby bylo nejhůř. Rozhodl jsem se pro první možnost. Vykročil jsem ke koši v rohu pokoje a stál jsem nad ním s rukama připravenýma k tomu, aby vyhodily to, co mi může zruinovat život. Už jsem je v hlavě pouštěl do koše, ale mé ruce nic nedělaly. Bylo to pouze kvůli tomu, že jsem jim ani žádnej pokyn nedával. Já je totiž ve skutečnosti vyhodit nechtěl. Nechtěl jsem se zbavit mojí radosti, která se v tom skrývá. Nechtěl jsem přijít o zadní vrátka v případě, že by byl absťák moc. Tak moc, že by na něj i Clariss, se všema možnýma věcma na tomhle světě, byla krátká. Proto jsem ruku stáhl zpátky k tělu a vložil si drogy do kapsy od kalhot. 

V tu chvíli mi došlo, že jsem Clariss slíbil něco, co nemůžu splnit.