Soulmates & Drugs

Feťák

Probrala jsem se roztažená na posteli, stále v šatech a stále vypadající jako úplná troska. Děkovala jsem za to, že do mého pokoje nepronikalo skoro žádné světlo, a tak si moje oči nemusely dlouho zvykat. Po chvilce jsem si sedla a prohrábla si vlasy. Byl večer, takže jsem spala minimálně 12 hodin. Šílený. Ale musím uznat, že je mi líp než ráno. Celkově se cítím jako po flámu, s takovou střední kocovinou, což je o dost lepší než to bylo. Sice mě bolí celé tělo, ale je to bolest, která se dá přejít. Nevím, jestli už se blížím ke konci toho strašnýho dojezdu, ale doufám že ano, protože další den už takhle nepřežiju. Zítra se musím připravit do školy a tak bych nerada aby mi bylo pořád zle.

Natáhla jsem se pro mobil, který jsem spatřila na druhém konci postele. Odemkla jsem ho a zarazila jsem se. Moment. Co? Pane bože! Fajn, beru zpátky všechny časové údaje, které jsem řekla. Ve skutečnosti je neděle večer a já jsem tak spala celou sobotu a prakticky i celou neděli. Tak to je fakt v prdeli, dámy a pánové. Nejenže jsem se chovala jako největší idiot na planetě a všechny poslala do háje, já k tomu ještě musím přidat šlofíka nataženýho přes dva dny a všechny nechat v tom, že mám rozdvojenou osobnost. Sakra, všechno tohle jen kvůli jedný dávce pervitinu! Proč jsem s tím vůbec kdy souhlasila? Nechala jsem se do toho Leytonem zatáhnout a doplácím na to. 

A to si ani nepamatuju všechno, co jsme za tu noc stihli udělat. Soudě podle mých šatů jsme ale asi dělali něco víc než jen skotačili v posteli. A to taky bylo něco, nechápu jak jsme mohli vydržet tak dlouho. Navíc to bylo všechno tak divoký, chvilkama i surový... jako bychom to dělali jen za jedním účelem, a láska nebo romantika to nebyla, což mě v tu chvíli ale vůbec netrápilo. Potřebovali jsme uspokojit naše touhy a potřeby a stále jsme neměli dost, to jediný nás zajímalo.

Protáhla jsem si záda, pak jsem si s velkým vynaložením svých sil stoupla a přísahám, že celé moje tělo křuplo jako když zlomíte párátko. Na jednu stranu to byla hrozná úleva, každý kloub a každá kost se probrala k životu a uvědomila si svůj původní účel. Na tu druhou jsem si tím jen potvrdila, že jsem ležela déle než bych měla, takže je načase něco dělat. Ale... co? Mám práce až nad hlavu. Omluvit se mámě, omluvit se holkám, udělat chybějící věci do školy, napsat Leytonovi... Nevím kde mám začít a jestli má vůbec cenu dneska začínat. Když se tak zamyslím, pořád bych dokázala usnout. A určitě bych spala až do rána. Jenže to asi není úplně vhodný.

Došla jsem do koupelny v patře kde je můj pokoj a konečně jsem si svlékla svoje šaty. Když jsem se uviděla v zrcadle, tak jsem málem vyskočila z kůže. Hah, ne, to byste nechtěli vidět. Make-up rozmazaný po celém obličeji, aspoň to co z něj zbylo, skelné oči a popraskané rty. Popadla jsem odličovací ubrousek, trochu až moc jsem si vydrhla obličej a ještě si ho opláchla vodou. Nakonec jsem se i osprchovala, umyla si vlasy, pak jsem se převlékla do pohodlného pyžama a konečně jsem si přišla aspoň trochu jako člověk. Taky jsem si uvědomila, že mám hroznej hlad. To znamená, že kontaktu s mámou a tátou se stejně nevyhnu a budu muset vyřešit to, co jsem způsobila. A stejně se divím, že mě máma nechala tak dlouho spát. Fakt jsem ji tolik naštvala, že se přesunula k ignoraci a lhostejnosti?

Scházela jsem tedy pomalu ze schodů a snažila se našlapovat co nejvíc potichu. Nevím proč, prostě jsem na sebe asi nechtěla přitahovat pozornost, která nebyla nezbytně nutná. Slyšela jsem hrát televizi, ale žádný rozhovor mezi tátou a mámou. Prošla jsem tedy dveřmi do obýváku abych mohla dál do kuchyně. Bum, a je to. Vkročila jsem do jedné místnosti s rodiči, kteří jsou určitě stále vzteky bez sebe. Oba se na mě dívali tak intenzivně, že to vypadalo jako by si to snad nacvičili. Už jen tímhle mě mučili víc než slovy, v což nejspíš doufali. Tak jo, asi bych si měla připravit závěť, co?