Soulmates & Drugs

Troska

Pohled Leytona

Byl jsem troska. Rodiče mě nechali sedět v pokoji a ani jednou mi už nevěnovali pozornost. Nevím kolik přesně bylo, ale byla hluboká noc. Zbytek heroinu ze mě pomalu vyprchával a já se cítil tak strašně, že jsem nevěděl co mám dělat. Když si píchnu další dávku, tak mi to vůbec nepomůže. Leda že bych se předávkoval, to by byla docela pomoc, ne? Bože, nesnáším tenhle pocit. Moje existence je totálně zbytečná, všem akorát ubližuju a místo toho abych konečně ukončil tohle trápení ostatních i sebe, tak tu ležím a čumím do stropu. Slané slzy mi stékají po tvářích, ale já nevydávám ani hlásku. Nemám sílu na nic, ani na to abych se pohnul o pár centimetrů. Hrozně se mi chtělo na záchod, tolik, že jsem cítil jak mi pulzuje močový měchýř. Taky mě svědila nějaká část těla, kterou jsem nedokázal s jistotou identifikovat. Jenže jsem nemohl vyřešit nic z toho, protože je mi totálně na hovno. Jsem hrozně unavenej a už na to nemám. 

Myslel jsem si, že jsem jen na chvíli zavřel oči a tím pro mě spánek dneska hasne. Ale kupodivu, když jsem oči znova otevřel, do pokoje už prosvítaly první paprsky světla. Jeden by si mohl myslet, že jsem se vyspal. Ne, nevyspal. Přijde mi jako bych spal tak 2 minuty a k tomu všemu mi je zle jak fyzicky, tak psychicky.

„Kurva už,'' ulevil jsem si a sebral jsem všechny síly, abych se posadil. Hned jak moje břišní svaly zabraly, propíchla mě ostrá bolest. Samozřejmě! Debilní močák. Do prdele! Opřel jsem se rukama o matraci a nějakým způsobem jsem se po pár minutách zvedl. Přidržoval jsem se zdi a pomalu jsem se šoural směrem ke dveřím z mého pokoje. Každý krok jsem byl v křeči, musel jsem se kousat do jazyka a držet se, abych nezačal kňučet jako pes. Ale musel jsem být zticha, protože na sebe nemůžu přitáhnout víc pozornosti, než je nutný.

„Fůů, to dáš,'' zašeptal jsem když jsem stál u schodů. Jak mě teď mrzí, že v tomhle patře není koupelna nebo alespoň záchod... To prostě není fér! Jak jsem tak scházel z těch schodů a málem jsem při sestupu z nich spadl, slyšel jsem hlasy v kuchyni. Violet, táta, máma. Všichni. Celá rodinka se sešla u rodinného stolu, ale Leyton opět chybí. Čím to asi bude? 

Otevřel jsem dveře do koupelny a rychle je zase zabouchl. Rozepl jsem si poklopec od riflí, které mám na sobě už několik dní vkuse, a konečně jsem padl na prkýnko od záchodu. Ne, vážně bych to nezvládl ve stoje. Jakmile jsem konečně cítil to, jak se můj močový měchýř vyprazdňuje, úlevně jsem si povzdychl. Pane bože, tenhle pocit mi fakt chyběl. Žádná bolest a pocit toho, že asi prasknu. Zní to divně, ale je to fakt dobrej pocit. 

Vyšel jsem z koupelny a přemýšlel jsem co dál. Samozřejmě, za normálních okolností bych šel do školy a neřešil nic kolem mojí rodinné situace. Ale teď? Jsem vyloučenej. Nemůžu do školy a vlastně ani pořádně nevím na jak dlouho. Takže jediná možnost je zalézt zpátky do pokoje nebo jít do kuchyně a podrobit se podobnýmu rozhovoru, jako se odehrával včera. Akorát dneska na to budu já sám, bez pomocníka jménem heroin. 

Fajn, nejradši bych zvolil první možnost. Jenže mám takovej hlad, že bych za chvilku mohl dostat další křeče a tentokrát z hladu, takže si asi úplně nemůžu vybírat. Po zvážení mého rozhodnutí jsem se tedy rozešel ke dveřím a otevřel jsem je. Není čas otálet, protože si to ještě akorát rozmyslím a to by nebylo dobrý.

Vstoupil jsem do kuchyně a všechny hlavy se rázem otočily směrem ke mně.

„Ahoj, Leytone,'' vzpamatovala se jako první máma. Viděl jsem na ní jak hrozně se snaží před Violet dělat, že je všechno v pohodě. Rozhodl jsem se to hrát s ní, ale jen do té doby, dokud Violet neodejde. Na víc přetvařování už nemám síly a ani náladu.