Soulmates & Drugs

Omluva

Přišla jsem domů ze školy, v hlavě vymyšlený plán na to, co budu dělat. Dobře, nebyl to úplně plán. Prostě jsem se konečně odhodlala, že napíšu Leytonovi a vyříkám si to s ním. Užírá mě to každou vteřinu a je načase se toho zbavit. Neznám důvod proč mi Leyton nenapsal sám, ale ani si nebudu radši nic domýšlet. Prostě to risknu, napíšu mu s žádostí o schůzku a uvidím, na čem jsem. 

Nečekám, že mě to bude bolet míň, ale doufám, že mi to aspoň trochu uleví. Potřebuju vědět co si o mně doopravdy myslí, ať je pravda tvrdá sebevíc. Dost možná jsem tu pravdu slyšela už na chatě, ale pořád nejspíš doufám, že z něj mluvil převážně alkohol. I když si to ve skutečnosti můžu jen nalhávat. To je jedno, už prostě nemám sílu na mlčení. 

Vzala jsem si mobil do ruky a napsala jsem prostou zprávu : 

Můžeme se prosím sejít?

Odhodila jsem mobil na druhou stranu postele, vstala jsem a začala jsem pochodovat po místnosti. Fůů, dobrý, klid. Klid, klid, klid. Nic horšího než jsem si už vyslechla, se stát nemůže. Kriste, proč je tu najednou takový vedro? A proč mi srdce buší jako splašený? Musím zůstat v klidu. Nevyšiluj, Clariss! Sakra, přišlo mi upozornění. Fajn, zkrátka se podívám.

Za chvíli jsem u tebe před domem.

Pane bože. Určitě je pořád naštvanej. Zní to naštvaně. Je moc suverénní. Tohle byla taková chyba! Měla jsem počkat až se ozve jako první, až vychladne a všechno si srovná v hlavě. Ne, blbost, on by mi jen tak nenapsal. Proč by měl, po tom všem co mi řekl? Pokud si za tím stále stojí, tak se se mnou nemá zájem bavit. Jeho pohrdavý tón a skoro až nenávistný pohled mám vypálený před očima a bezpečně uložený v mozku. Ale není to nemožný, nenávidět svoji spřízněnou duši? No, jsem si jistá, že kdyby to bylo možný, Leyton je ten kdo to právě objevil a potvrdil.

Tak jo, přestanu to analyzovat. Jdu čekat před dům a snažit se moc nad tím nepřemýšlet, jinak to bude fakt průser.

Stála jsem na ulici, zabalená ve svojí bundě, a prohlížela jsem si okolí, ať už to byla projíždějící auta, ostatní domy (které tu stojí od doby co jsem se narodila, samozřejmě) nebo lidi procházející kolem. Cokoliv, jen abych nemusela myslet na nic, co se týká Leytona. Nechci se zbytečně vystresovat před tím, než sem přijde. 

A sakra. Tady jde. Leyton. Tak jo, nádech, výdech. Všechno bude v klidu. On vypadá jako by ho přejel buldozer, zchvátila chřipka a strávil celou noc běháním v lese. Já vypadám jako bych měla před nejdůležitější zkouškou mého života. A možná to tak i může být, ne?

Pomalu ke mně došel a zvednul pohled z chodníku. Jakmile jsem ho zase viděla takhle zblízka, nemohla jsem ze sebe nic dostat. Teda něco jo, něco mě do nosu trefilo.

„Voníš jako veřejný záchodky na rozkvetlý louce,'' trapně jsem se pousmála a tentokrát jsem sklopila pohled já. Špičkou boty jsem klepala na zem a nevěděla jak pokračovat. Trapnej vtip bychom měli, co je na seznamu dál?

„Jo, já... Promiň, nestihl jsem se vysprchovat. Cvičil jsem,'' pokýval hlavou a rozhlédl se kolem. 

„Nechceš dovnitř?'' nabídla jsem mu. Původně jsem náš rozhovor chtěla vést tady, daleko od mámy, která výjimečně není v práci, ale v tý mikině mu musí být určitě zima. A asi nechci aby nás slyšeli všichni sousedi, kdyby se přinejhorším něco zvrtlo. 

„Jestli ti to nebude vadit,'' pronesl napůl tázavě. 

„Ne, nebude. Pojď.'' Měla jsem nutkání ho chytit za ruku, ale nepřišlo mi to zrovna vhodný. I tak mě ale překvapila Leytonova nálada. Čekala jsem, že to bude v podobným duchu jako na tý chatě, ale jak to tak vypadá, všechno bude jinak. Možná to přece jen nechtěl říct? Zavrtěla jsem hlavou. Hah, ne. Samozřejmě že nějaká jeho část to říct chtěla nebo o tom alespoň přemýšlela. Alkohol z lidí často vytahuje pravdu, ale výmysly určitě ne.