Soulmates & Drugs

Zápas

Ráno jsem se probudila téměř s úsměvem na tváři. Je středa, což znamená, že má Leyton svůj fotbalový zápas. Neviděla jsem ho od pondělí, ale i tak se mi po něm už stýská (je to vůbec možný?). Psali jsme si celé úterý a i když jsem z generace sociálních sítí, musím uznat, že na osobní kontakt to prostě nemá a nejspíš nikdy mít nebude.

No a vzhledem k tomu, že jsme si psali fakt hodně, tak jsem se mu nakonec zmínila i o tom, že se mnou půjde na zápas i Anette. Neříkám že jsem se ani trochu nebála toho, že mu to bude vadit, ale jeho reakce mě uklidnila. Byl s tím naprosto v pohodě, což mu opět připsalo jedno bezvýznamné plus u Anette a vlastně i u mě.

Sedla jsem si, protáhla jsem se a shodila jsem nohy na zem. Chvilku jsem zírala na podlahu a snažila se přemluvit samu sebe abych vstala úplně, což se s patřičnou motivací povedlo. Sešla jsem ze schodů a pozdravila jsem mámu s tátou.

„Dobré,'' řekla jsem a svalila se na židli k jídelnímu stolu.

„No to je dost. Už jsem myslela že zaspíš,'' usmála se máma, myjící nádobí. Oba s tátou už byli po snídani. To ale samozřejmě není moje chyba, protože oni musí za 5 minut do práce, já mám ještě celou hodinu. Můžu si dovolit trochu přispat.

„Já zásadně nezaspávám. Co je k jídlu?'' rozhlížela jsem se po kuchyni.

„To, co si uděláš,'' prohodil táta a vyloženě se mi vysmál.

„Fajn, fajn. Jinak jen připomínám, že dneska má Leyton ten zápas. Takže se domů vrátím až k večeru,'' střídavě jsem se dívala na mámu a pak na tátu.

„Dobře teda. Pak ho ale taky musíš pozvat k nám. Rád bych viděl kdo s tebou bude do konce života,'' mrkl na mě táta. 

„To víš že jo, spíš si ho chceš prověřit, že? Můj táta byl úplně stejnej. Hlavně se neopovažuj ptát se na hloupý otázky,'' vložila se do toho opět máma. Zasmála jsem se.

„Ále, někomu třeba přijdou užitečný, hm?'' otočil se na mě táta, hledající podporu. Zvedla jsem ruce na znamení toho, že se nebudu do ničeho míchat.

„Tak jo, myslím, že je čas jet,'' vyzvala ho máma a táta se bez protestů zvedl od stolu. Oba pracovali jinde, ale i tak jezdili spolu. Pracují totiž blízko sebe, takže táta mámu vyloží u práce a sám dojede do té svojí. Pokud zrovna nemá noční nebo odpolední, to potom máma jede sama.

„Tak zatím,'' mávla jsem na ně a rozhodla se, že si udělám míchaný vajíčka. Přišlo mi to rychlý a zároveň jako jídlo který mě zasytí. Jsem holt věčně hladová a všichni kteří mě znají, to o mě ví. Jenže někdo to jídlo musí jíst a dojídat, ne? A já si ráda tuhle službičku připsala.

„Tak děleeej, Clariss! Nechceš zmeškat kus prvního poločasu,'' popoháněla mě Anette když skončila škola a já si ještě ukládala věci do skříňky.

„Ty děláš jak kdyby cesta k hřišti pár set metrů vedle jeho školy trvala 3 hodiny a my měly jen 10 minut,'' zasmála jsem se.

„No sice máme čas, ale ty ho nechceš před začátkem zápasu trochu podpořit? Jen ať ví kdo mu bude fandit nejvíc,'' ďábelsky pozvedla obočí.

„Hele hele, radši jdeme,'' zatáhla jsem ji za ruku a rozešla se chodbou ke dveřím ze školy. 

„Tss, vůbec nevíš jak to chodí!'' slyšela jsem ji brblat a schválně jsem ji téměř zavřela dveře před nosem. Nevím proč, ale najednou jsem byla z Leytona docela nervózní. Na jednu stranu mi přijde jako bych ho znala celý život, ale na druhou stranu je to pro mě všechno pořád hrozně nový. Každej to tak měl, ne? Byla jsem přece zvyklá být celý život sama a nebo s mýma kamarádkama či rodinou. Je divný teď mít někoho přímo vedle sebe. Partnera. Spřízněnou duši. Ale je to i příjemnej pocit. Krásnej a komfortní.