Soulmates & Drugs

Párty

Po zhruba 10 minutách cesty jsme zastavili na parkovišti asi 60 metrů od klubu jménem Nero. V dobré náladě jsme všichni vystoupili z auta, kromě Gabea. Když jsme se před několika dny domlouvali kdo nás bezpečně odveze a zároveň i dopraví zpět domů, sám se nabídl že se obětuje. Stejně musí další den do práce a kocovina by se mu úplně nehodila, obzvlášť když je tam relativně nový a nechce si hned pokazit reputaci nebo udělat špatný dojem. Proto mu nebude vadit když dnes večer zůstane střízlivý a stráví ho v pohodlí domova s jedním ze svých kamarádů. Ve výsledku budeme všichni spokojení, což mám na naší partě nejvíc ráda. Vždy se nějak dohodneme ve prospěch všech.

„Tak si to užijte, holky. Já padám,'' rozloučil se s námi Gabe a ještě věnoval Anette polibek na rozloučenou. Zamávali jsme mu a sledovali jak jeho auto mizí v dálce. 

„Tak, Clariss. Připravená na seznamování nebo ne?'' šťouchla do mě Brook s Natalie po boku. 

„Samozřejmě,'' mrkla jsem na ně. 

„Takhle všem klukům zamotáš hlavu,'' špitla ke mně Anette. Pohledem jsem jí pokárala ale zároveň se na ní usmála. Z parkoviště jsme přešli na chodník orámovaný udržovaným trávníkem a keři, pouliční lampy nám osvětlovaly cestu. Sledovala jsem svítící ceduli, která hlásila název klubu a cítila jsem jak se mi v těle hromadí vzrušení. Byla jsem natěšená na to, jak si s Anette, Brook a Natalie užijeme společný večer. Čert vem jestli najdu svojí spřízněnou duši nebo ne. Byla bych ráda kdyby jo, ale přežiju i opak. 

„Jsem ráda, že je náš ABC tým zase pohromadě,'' prohlásila Brook. „Spolu s novým členem Natalie,'' otočila se na ní a stiskla jí ruku. Pousmála jsem se. Ano, náš ABC tým. Neumíte si představit, jak speciálně jsme si připadali, když nám ve druhé třídě došlo jak krásně naše tři jména sedí k sobě. Že zrovna my tři jsme se potkaly a začaly se kamarádit. Pro dítě ve druhé třídě největší úspěch.

„A já jsem ráda, že jste mě přijaly. Vůbec jste nemusely,'' roztáhla ruce a snažila se nás všechny nacpat do svého objetí. 

„Vždyť se k nám dokonale hodíš. Byl by to hřích,'' odvětila Anette a já přitakala. Nic dalšího už jsme neřekly, protože jsme stanuly před klubem. Zaplatily jsme vstupné a vešly jsme dovnitř. Kdyby někomu připadalo divný že jsme mohly v 17 do klubu, můžu vás ujistit že sem chodí i mladší lidi. A dokonce se opijou pomalu až do němoty. My jsme sice stále pod zákonem, ale jsme natolik rozumný abychom si daly pár skleniček nebo drinků a přestaly včas. Teda minimálně to máme v plánu, kterého se snad budeme držet.

Byť večírky nebyla naše nejčastější aktivita (fajn, tohle je poprvý, jak jsem už říkala), věděli jsme že tenhle klub je v pohodě. Gabe tu před nějakou dobou byl skoro jako doma, což se naštěstí změnilo - nikdo by nechtěl chodit se závislým, že? -, a tak nám ho sám doporučil. Hlavně protože chtěl aby Anette byla někde v bezpečí.

Když jsme vstoupily do samotných prostor klubu, už tam bylo spoustu lidí. Barevná světla osvětlovala parket a v plném proudu se tančilo. V čele seděl DJ a rozjížděl nejnovější hity a remixy. Byl tu také bar, kde jeden barman míchal různé drinky a druhá barmanka nalévala a prodávala alkoholické i nealkoholické nápoje. Kousek stranou bylo pár židlí se stoly a tak jsme se rozhodly že si koupíme koktejl a na chvíli si tam sedneme. Potom půjdeme tancovat a užívat si zábavu.

„Prosím jednou Eden,'' řekla jsem barmance když jsem přišla k baru. 

„My dvakrát Beehoney,'' objednala Brook za sebe i za Natalie.

„A já Cuba libre,'' přidala se Anette. Stály jsme v řadě a čekaly na naše drinky. Rozhlédla jsem se kolem a nasála tu atmosféru bezstarostného života. Tady v klubu je vaše jediná potíž jen to, že se u baru stojí dlouhá fronta a nebo to, že DJ hraje naprosto netaneční písničku. Dobře, možná by se toho dalo najít i víc, ale s většinou věcí se prostě počítá. To, že se na vás lepí zpocený lidi je normální a vlastně je to lidský teplo kolem vás někdy i uklidňující. Víte, že tu nejste sami a dodává vám to pocit bezpečí. Mezi lidmi vám přece nic moc nehrozí.

Dostaly jsme své pití a přesunuly jsme se k volnému stolu.

„Ach, už teď to miluju,'' vzdychla Anette.

„Jo, bude to zábava,'' přidala jsem se. 

„To ano, do tý doby než vám někdo něco přimíchá do pití a další den se probudíte v cizím pokoji,'' namítla Natalie s úšklebkem na rtech.

„Ty se zase trochu moc díváš na filmy a seriály,'' políbila ji letmo Brook. Nebojte se, Natalie nemluvila ze své vlastní zkušenosti. Jen je to holt v dnešní době aktuální téma a s tím se nedá nic dělat.

Nějakou dobu jsme seděly a povídaly si o všem možném i nemožném. Dopily jsme drinky a došly si pro další. Potom jsme zamířily na dámské záchodky, upravily si rtěnky a konečně jsme se vydaly na parket. Pořádně jsme to rozjely, nebudu lhát. Až natolik, že jsem zapomněla na nějaký lov své spřízněné duše. Jednoduše jsem si užívala toho, co bylo teď a tady, a neřešila jsem nic jiného. Bylo to příjemný, konečně vypnout a přestat se honit za věcmi venkovního světa.

Až do chvíle, kdy se mi zničehonic zamotala hlava. Málem jsem upadla, ale Anette mě včas zachytila. Ani jsem nepochopila co se stalo a už jsme zase seděly u stolu. Tentokrát jen s Anette, protože Brook s Natalie stále tancovaly. Myslím, že je Anette nechtěla rušit. A jsem za to ráda. Nepotřebuju víc dramatu kvůli tomu, že se mi trochu zatočila hlava. Kombinace alkoholu a špatný pitný režim asi nebylo to nejlepší pro můj organismus.

„Jsi v pohodě? Clariss? Málem jsi spadla na zem. Udupali by tě,'' kývla k mase lidí, která tančila tak, jako by to byl jediný smysl jejich života. 

„Jo, neboj, Anette. Jsem v pohodě. Jen asi potřebuju trochu čistýho vzduchu, nic víc. Tady je totálně vydýcháno,'' začala jsem se ovívat rukou. Doufala jsem, že se v tom nebude hrabat a nebude mě chtít poslat do nemocnice. To by byla klasická dramatická Anette.

„Fajn, dusno tady docela je. Tak pojď, jdeme,'' vstala od stolu a pokynula mi ať udělám to samé.

„Ne! Zvládnu to sama. Provětrám se a hned jsem zpátky. Nemusíš si kvůli tomu kazit večer. A teď běž,'' popohnala jsem ji směrem k parketu. Věděla jsem, že neodolá. Určitě jsem nevypadala tak hrozně aby si nechala utéct písničku, která zrovna hrála.

„Ale slib mi, že kdyby něco, tak voláš!'' chytila mě za ruce.

„Samozřejmě. I když pochybuju že by jsi to slyšela, je tu pořádnej hluk,'' usmála jsem se. Rádoby uraženě pohodila vlasy a odešla na parket. Párkrát se ohlédla ale nic jiného neudělala.

Rozešla jsem se k druhému východu, který vedl do zadní potemnělé ulice. Otevřela jsem dveře a s úlevou jsem do plic nasála co nejvíc kyslíku kolik jsem jen dokázala. Čekala jsem okamžitou úlevu, ale nebylo to nic moc. Pořád se mi trochu klížily oči a bolela mě hlava. Chtěla jsem to vzdát, otočit se a odejít zpátky, zkusit se napít trochu vody. Ještě jsem se ale rozhlédla a o kus dál jsem zahlédla kluka nebo muže s další osobou. Oba měli kapuci a já se správně měla otočit a opravdu odejít. Jenže když jsem viděla, že si ten kluk strká něco do kapsy a otáčí se mým směrem, prostě mě zajímalo co tu dělá tak pozdě a sám. Když byl skoro u mě, nevím co se stalo, ale zatmělo se mi před očima. Selhaly mi nohy a rychle jsem se opřela o zeď. 

„Haló? Jsi v pohodě?'' dostalo se ke mně zdálky. Ucítila jsem, že mě lehce propleskl, zachytil mě před pádem, a to mě vrátilo zpátky do reality. Otevřela jsem oči a spatřila jsem jak na mě ten kluk zírá. V tu chvíli jsem to ucítila. Všechno mě to najednou zasáhlo jako masivní přílivová vlna. 

Moje spřízněná duše. Tohle musí být ono.