Soulmates & Drugs

Nenechám tě v tom

Pohled Sherwooda

Jakmile se za Leytonem zavřely dveře, rozepl jsem si svrchní knoflík u košile a otevřel jsem okno. Samozřejmě, bylo to náročné setkání a já se svůj stres nesnažil dávat najevo, ale to nemění ten fakt, že jsem ho pociťoval více než dost. Když Leyton přišel, ještě jsem si ani nebyl pořádně jistý co mu řeknu. Pak to ale tak nějak vyplynulo ze situace a Leyton vypadal, že ho to dost zasáhlo. Nejdřív mě to trochu vylekalo, nebudu lhát. Bál jsem se, že jsem to přehnal a že jsem Leytona odhadl špatně, ale jak konverzace pokračovala dál, ulevilo se mi se zjištěním, že jsem se strefil do správného nervu.

A ulevilo se mi ještě víc, než když jsem od něj dostal SMS s žádostí o schůzku. Byl jsem hrozně rád za to, že sebral všechny své síly a odvahu a doopravdy přišel, protože má na to, aby se z toho všeho dostal. O to víc mě ničí pomyšlení na to, že o sobě přemýšlí jako o nepodstatném kusu zboží, na kterém absolutně nezáleží. Má potenciál a i když ho zatím nevidí, já ano. Nejsem diplomovaný psycholog, ač jsem si teď na jednoho hrál, ale nejsem slepý. Je silnější než si myslí a ty drogy jsou jen hodně špatné řešení jeho vnitřních problémů. Nicméně já jsem si víc než jistý, že je všechny překoná a střední škola není poslední místo, kdy o něm uslyším.

Ještě mu napíšu pár tipů na to, jak o trochu lépe zvládat absťáky, protože to není nic lehkého a příjemného, ale nemyslím si, že ho to úplně srazí na kolena. Myslím si, že jestli si Leyton bude jen trochu věřit, tak to bez větších problémů ukočíruje a za chvíli bude zpátky v sedle. Ano, všichni víme, že závislost je nemoc, která se prakticky nedá vyléčit. Už nikdy si nebude moct dát žádnou drogu bez toho, aby nastal relaps a Leyton tím riskoval, že do toho všeho znovu spadne. Ale to vím jak já, tak Clariss, tak Leyton. A oba jsou dost rozumní na to, aby si to pamatovali. 

Každopádně věřte mi když říkám, že tihle dva to dotáhnou daleko. 

Pohled Clariss

„Tak co, víš něco o Leytonovi?'' řekla Anette místo pozdravu když ke mně přiběhla a odchytla si mě tak na cestě do školy. Původně jsem se o tom s ní nechtěla bavit, ne dřív než budu jistě vědět, že Leyton svoje rozhodnutí myslí opravdu vážně, ale když nad tím tak přemýšlím... asi bude lepší nevytvářet tu další spleti lží a vymýšlení. Konečně ji přece můžu říct pravdu, ne? Tak si to privilegium užiju. Navíc, už tak to v sobě držím dva dny, protože Anette včera nešla do školy kvůli návštěvě doktorky a tohle není něco, co bych ji jen tak napsala na messenger.

„Vlastně jo. Předevčírem večer, když jsi už byla doma, někdo zazvonil. Takže jdu otevřít dveře s tím, že sis tady třeba něco nechala a přišla sis pro to. Jenže když jsem vyšla ven, Leyton stál před naší brankou a přišel se mi omluvit. A taky mi říct, že si vybírá mě a že s drogama přestane.''

„A že to tentokrát myslí vážně a nechce tě ztratit, co?'' doplnila mě s úšklebkem. „Věříš mu? Myslíš si, že říká pravdu?'' Tady jsem se musela chvíli zamyslet. Jo, samozřejmě že jsem mu věřila. Sežrala jsem mu to i s navijákem. Ale to neznamená že to, co říkal, zase není jen kupa siláckých keců. A proto jsem opatrná s tím, abych se radovala a prozpěvovala si jak mám vyhráno. Ne, nemám, protože tenhle Leytonův slib rozhodně není první.

„Věřím mu, jo. Ale nevím jestli říká pravdu. Už několikrát mě takhle převezl a já prostě nevím co si mám myslet. Chci vědět, že se na jeho slovo můžu spolehnout, ale to nejde do tý doby, dokud nedokáže že opravdu snahu má a chce být čistej. Takže jsem ho poslala za Sherwoodem a-''