Soulmates & Drugs

Dojezd

Nevím jak dlouho jsme šli, ale tou dobou, kdy jsme se blížili k mému domu, už to kolem nás vypadalo jako normální sobotní ráno. Lidé vycházeli do ulic, vyjížděli na nákupy a vyšlé slunce osvětlovalo prostor kolem nás. Svět vypadal odpočatě, připravený začít další nový den. Jenže já určitě ne. Byla jsem hrozně vyčerpaná. Jako bych se na grafu mojí nálady a energie propadla z Everestu do Macochy. Všechny hezký pocity byly pryč a zůstalo jen prázdno s ještě větším prázdnem. Když jsem se podívala na Leytona, vypadal že je na tom podobně. Nepromluvili jsme ani slovo, protože jsme si museli šetřit síly. Už tak jsme sotva zvedali těžké nohy, jež bychom nejradši jen táhli za sebou.

„Hej, Clariss... stůj, jsme tady,'' zastavil mě Leyton uprostřed kroku.

„Co?'' otočila jsem se na něj.

„Jsi doma,'' pozvedl pobaveně koutky. Vsadím se, že mu to dalo dost práce.

„Pane bože, ajo,'' plácla jsem se do obličeje a začala jsem zase vnímat okolní svět. Opravdu, už jsme stáli před naší brankou. Nemohla jsem uvěřit tomu, že mi stačí překonat jen pár kroků k mojí posteli. Na druhou stranu, musela jsem litovat Leytona, který má před sebou ještě kus cesty. 

„Tak já půjdu, nemůžu se dočkat až si lehnu,'' pousmál se a dal mi krátkou pusu na čelo. Doteď mi byla příšerná zima, ale tohle mě alespoň trochu zahřálo.

Přikývla jsem a pohladila ho po tváři. „Hodně štěstí.'' 

Když jsme se oba otočili a vydali se svým směrem, došlo mi že vlastně ještě nejsem v cíli. Dostala jsem se domů, ale to je všechno čeho jsem dosáhla. Máma totiž pořád neví, kde celou noc jsem a proč se jí, nebo nikomu jinýmu, neozývám. Mám pocit, že tohle nebude tak jednoduchý ukecat. Čím dál víc lituju toho, že jsem si ten pervitin vzala a čím dál víc mám chuť si vzít další. Cítím se strašně, fyzicky i psychicky. A nechci myslet ani na jedno. Vzniká snad závislost nějak takhle? 

Vytáhla jsem z kabelky klíče a odemkla jsem. Šouravými kroky jsem došla ke dveřím do domu a chvilku jsem u nich stála. Musím si vymyslet nějakou krycí historku, co? Jenže moje fantazie je v tuhle chvíli na bodu mrazu. Takže si budu muset vystačit s tím, že jsem odešla k Leytonovi, únavou jsem usnula a zapomněla jsem někomu dát vědět. To dává smysl, ne? Když jsem spala, tak jsem nemohla vzít jejich hovory nebo odepsat na zprávu. Jednoduchý. 

Otevřela jsem a vstoupila jsem do chodby. Sundala jsem si boty, které už byly víc než nepohodlné. Bolavé chodidla jsem ale stejně nevnímala, protože to byla moje nejmenší starost. Když jsem vešla do obýváku, viděla jsem mámu ležící na gauči, bez deky nebo čehokoliv jiného. Nohy mi ještě víc zeslábly a vina mi propalovala díru do hrudi. Nikdy na gauči nespala, nikdy. Ale já ji přinutila mít takový strach, že na mě čekala tady. Tak dlouho, až usnula. Jsem moc dramatická? Možná jsem, ale i přes mojí otupělost vnímám to, co jsem svým zdánlivě nedůležitým rozhodnutím způsobila.

Nakonec jsem se rozešla ke gauči a klekla jsem si na místo, kde máma měla hlavu. Nevěděla jsem proč to dobrovolně dělám, ale prostě jsem ji musela něco říct.

„Mami? Vstávej,'' sáhla jsem ji na rameno a trochu s ní zatřásla. Škubla sebou a vyšvihla se rychle do sedu. Až pak se na mě podívala a její pohled nabral změť všech možných emocí. Úleva, vztek, možná zklamání. Nebyla jsem schopná to všechno v mém stavu rozšifrovat, ale věděla jsem, že to nebude dobrý.

„Clariss!'' hlesla s úlevou v hlase. Pak její pohled výrazně ztvrdl. „Kde jsi sakra byla?!'' stoupla si a já udělala to samé. Tikala jsem po místnosti, pátrala jsem po čemkoliv, na co bych se mohla dívat nebo k čemu stočit konverzaci.