Soulmates & Drugs

Náruč

Když jsem měla zabalené všechny potřebné věci na víkend, vyšla jsem před dům s obrovskou taškou přehozenou přes rameno a s mámou doslova za zadkem.

„Máš náhradní ponožky? A tričko, kdyby ses ušpinila? A ještě kalho-!''

„Mám všechno, mami. Ponožky, tričko, spodní prádlo, všechno, ano?'' přerušila jsem ji s úsměvem. Klasika, nejradši by mi dala do batohu ještě sledovací zařízení aby kontrolovala jestli jsem si další den vzala nový ponožky nebo si nechala ty z dneška. Člověk by řekl, že v 17 už to bude jinak, ale některé věci se prostě nemění, že?

„No dobře, já se jen ujišťuju, víš?'' pohladila mě po vlasech. „Jinak, vrátíte se teda v neděli večer?'' nepřestala mě bombardovat otázkami.

„Ano, vrátíme. Nechceš jít domů? Anette s Gabem tu stejně budou každou chvíli.''

„Ale no tak, stydíš se za svoji starou nebohou matku?'' teatrálně se chytila za srdce a pak se rozesmála. „Dlouho jsem Anette s Gabem neviděla, tak mě nech je aspoň pozdravit. Navíc, potřebuju se s tebou pořádně rozloučit.'' 

„Tak jo. Ale jedu pryč jen na víkend, ne na rok. Není potřeba žádný velký loučení,'' zazubila jsem se na ní. Něco chtěla odpovědět, ale obě jsme zahlédly Gabeovo auto (jeho druhé auto, Range Rover Sport SDV6 - jak se rád chlubí -, jinak bychom se těžko vešli do jednoho auta) jak se blíží k nám. Za okamžik už auto přistavil k chodníku a oba s Anette vystoupili.

„Dobrý den, paní Whiteová!'' zamával Gabe na mámu.

„Ahoj!'' pozdravila ji Anette a zároveň i mě. 

„No ahoj, děti! Jak se máte?''

„Dobře se máme. Našel jsem si práci a zatím to tam je fajn, tak uvidíme jak to půjde,'' odpověděl Gabe s úsměvem. Asi ho stejně jako mě pobavil mámin pozdrav a tón jakým to řekla, i když mně bylo na zlomek vteřiny ještě k tomu trapně. Přece jen, v našem věku už nám moc lidí "děti" neříká, zvlášť když jedno z těch "dětí" už chodí do práce.

„Tak to blahopřeju! Teda, upřímně, odteď se budeš těšit už jen na to, až půjdeš konečně do penze. Věř mi,'' důvěrně na něj pohlédla a my všichni jsme vyprskli smíchy. Není nad pozitivní přístup k životu, nemám pravdu?

„Já se snažím nepropadnout z matiky a těším se do penze už teď,'' prohodila Anette s úšklebkem na rtech.

„Konečně můžu s něčím souhlasit,'' opáčila jsem.

„Hele hele! Tys dostala aspoň trojku,'' napomenula mě s rukou v bok a ukázala na mě ukazováčkem.

„Dobře, myslím že je čas jet,'' zasmála jsem se a otočila se na mámu abych se s ní rozloučila. Obejmula mě a já si teď opravdu připadala jako bych odjížděla někam na Mars.

„Hlavně na sebe dávejte pozor, žádné vylomeniny, jasný?'' rádoby přísným pohledem nás jednoho po druhém sjela.

„Samozřejmě! Na shledanou!'' rozloučil se Gabe a sedl si zpátky do auta.

„Tak zatím!'' Anette udělala to samé. 

„Čaukyy,'' sedla jsem si na zadní sedadlo, hodila vedle sebe svojí tašku a zabouchla jsem dveře. Gabe nastartoval a rozjel se. Ještě jsem zamávala mámě stojící na chodníku a pak jsem se s úsměvem na rtech opřela. Za chvíli budeme s Leytonem a ostatními na chatě, bez rodičů a bez závazků. Celý víkend.

„Tak jak se těšíte?'' podívala se na nás natěšená Anette.

„Strašně! Bude to nejlepší víkend vůbec.''