Soulmates & Drugs

Rande

Jako na zavolanou se rozhlédl a spatřil mě. Zamával mi. Zmateně jsem zamávala nazpátek a zase jsem se dala do kroku. Nejradši bych běžela, protože mi těch několik metrů přišlo nekonečných, ale přemluvila jsem se alespoň k rychlé chůzi. Určitě to je trapný. Bože!

Musím ale uznat, že je ještě atraktivnější než v tu noc, kdy jsem ho poznala. Měl na sobě černou jednoduchou košili a černé rifle společně s páskem který měl stříbrné detaily. Působilo to ležérně ale zároveň bylo vidět, že mu naše setkání není úplně jedno. Nebudu lhát, potěšilo mě to a taky mu to pekelně slušelo.

A už nebylo cesty zpět. Stála jsem až u něj. Další překvapení. Bez mých podpatků je vyšší než si ho pamatuju. Ale nezlobím se, není to nějakej extrém. 

Usmála jsem se. „Ahoj, tak jsem tady,'' oznámila jsem mu. Ano, hned mi došlo jak blbě to znělo. Samozřejmě že si všiml, že jsem tady, Clariss.

„Ahoj, to jsem rád,'' žoviálně zvedl imaginární klobouk a uklonil se. Zasmála jsem se a stále se na něj dívala, jako na svatý obrázek.

„Něco špatně? Mám na obličeji nějakej bordel?'' začal si osahávat tváře, pusu a nos.

„Nenene, neboj,'' uchechtla jsem se. Udělal to samé.

„Tak fajn. Nechceš se projít kolem jezera a pak jít třeba na kafe? Začíná foukat vítr, tak se potom můžeme ohřát.''

„To zní dobře,'' usmála jsem se a přijala jeho ruku, kterou mi nabízel, a rozešli jsme se kolem jezera. Překvapilo mě jak moc měl studenou ruku, ale neřešila jsem to nějak zdlouhavě. Já jsem je zase určitě měla ještě trochu upocený z toho, jak jsem se stresovala, takže nemám co říkat. Vlastně můžu být ráda, že mě za tu ruku vůbec drží.

„Co vlastně rád děláš? Kromě zachraňování holek před klubem,'' zasmála jsem se. Nikdy jsem nebyla radši, že se mi udělalo blbě, než v tu chvíli. V tu chvíli, kdy jsem otevřela oči, uviděla ho a okamžitě se zamilovala. Jasně, zní to tak, že to nemůže vydržet, protože lásky na první pohled většinou netrvají dlouho. Jenže ne v tomhle případě. Tohle není jen moje první láska. Tohle je moje spřízněná duše. A to poznám, stejně jako každý člověk. Takhle to prostě chodí, ať to zní jak chce.

„Hmmm, co by tak mohlo přebít tuhle činnost?'' naoko se zamyslel a měl při tom úsměv na rtech. „Já toho moc nedělám. Prostě škola, kámoši... Jo a školní fotbal. V prváku mě do něj přinutili a to mi tak nějak vydrželo,'' pokrčil rameny.

„Wow, tak to se jednou musím přijít podívat na zápas. Já roztleskávám, ale je to spíš z donucení. Kamarádky tam nechtěly samy,'' pousmála jsem se. 

„Klasika,'' zasmál se a popotáhl.

„V jakým jsi ročníku?'' zeptala jsem se. Měla jsem svůj tip, ale chtěla jsem se ujistit.

„Čtvrťák,'' zase popotáhl. Vlastně to nebylo podruhý, ale poněkolikátý. 

„Máš rýmu?'' 

„Co? Ne, já... nevím, asi alergie,'' trochu nervózně se zasmál. 

„Ach... dobře,'' pokývala jsem hlavou. Už jsme byli za první čtvrtinou jezera a konverzace pokračovala dál a dál. Byla jsem za to ráda, protože bych tu určitě nechtěla žádný trapný ticho.

Chvíli cesty jsme mlčeli a Leyton si vyhrnul rukávy od košile. Byly mu vidět celé předloktí a tak mi neunikl jeden detail. Známky po vpichu, tam, kde se běžně odebírá krev. Tohle ale nebylo od toho, na odběrech jsem byla nejmíň 10x. Takže co to je?