Soulmates & Drugs

Rvačka

Pohled Leytona

Odepsal jsem Clariss na zprávu a jako vždy jsem se cítil provinile. Je tu totiž něco, co jsem jí neřekl. Nebo spíš co jí neříkám. Neví to nikdo kromě mě a nejsem si jistý, jestli bych ji to vůbec říct mohl. Pravda je taková, že si celé ty dva týdny myslí, že jsem si nic nevzal, že jsem čistej. Ale to je jen lež, ve který jsem ji nechal a nevyvrátil ji. Možná mě překvapuje, že si ničeho nevšimla, ale abych byl upřímnej, všechny svoje síly vrážím do toho, aby si ničeho nevšimla. Kdykoliv s ní trávím čas, je to jako příprava na test. Ne, nemyslím tím, že bych si její přítomnost neužíval. Jen si musím dávat pozor. Nerad bych aby poznala, že hlavní náplň mých dní je zase kokain a ještě navíc heroin. Tentokrát si ale nic nepíchám (poprvý se mi to tehdy úplně nevyplatilo, kvůli rande s Clariss), protože by si toho mohla všimnout. Pamatujete, jak se Lucas zmínil o "chytání dračích ocásků"? Přesně to teď dělám. Hulím heroin, v alobalu. Teda udělal jsem to jen třikrát, ale pak tu máme ještě ten kokain. 

Věřte mi, že chci přestat, protože Clariss nechci zklamat. Jenže zaprvý, už je na to pozdě, a zadruhý, kdykoliv nastane den bez alespoň menší dávky kokainu, je to takový divný. Nejsem ve svojí kůži, spíš psychicky než fyzicky. Jako by se na mě pořád všichni dívali. Jako by věděli, co v soukromí dělám. Mám chuť jim něco říct, něco jim udělat aby přestali. Jenže se musím ovládat, připomínat si, že jsem určitě jen paranoidní. Ale je to tak hrozně intenzivní, že od toho musím utéct. Jo, připadám si pak jak slaboch a srab, protože jsem to zase nevydržel. A to je pak taky tak hrozně intenzivní, že si šňupnu ještě jednou. A všechny tyhle myšlenky jsou rázem pryč. Místo nich je jen euforie a ego až do stropu. Dobře, vystřídá to pak trochu horší stav, ale jsem schopnej to přežít. Ironie, že?

Proto jsem musel souhlasit s tím, že na tu chatu pojedu. Kdybych řekl že ne, vrhl bych na sebe stín podezření. Takhle ten víkend bez dávky nějak přežiju. Prostě musím. 

Probudil jsem se ve stejném oblečení jako včera a vypnul jsem budík v mobilu, který mi zvonil u hlavy. Rozmrzele jsem vzdechl a posadil se. Rozhlédl jsem se po pokoji, jež zase vypadal téměř stejně jako před dvěma týdny. A došlo mi, že jsem si nesbalil vůbec nic, co budu potřebovat na té chatě. Žádné oblečení, žádný kartáček na zuby nebo pasta, vůbec nic. Ale mávl jsem nad tím rukou. Až přijdu ze školy, tak si to přichystám a rovnou pojedeme. Nic zásadního.

Vstal jsem z postele, vyšel z mého pokoje a rovnou jsem sbíhal ze schodů. Cestou jsem dolů jsem si pro jistotu čichnul k mému oblečení, ale nic jsem naštěstí necítil. To víte, u Lucase to úplně nevoní. 

Zamířil jsem do kuchyně s otráveným výrazem. Už ze schodů jsem slyšel rodiče a to mi radost neudělalo. Nemám náladu na to, se s někým takhle po ránu vybavovat. Proč tu ještě jsou? Nemají jet do práce? Zas tak brzo nevstávám, dneska už vůbec ne. Ale dobře, aspoň jim řeknu o té chatě. Mohlo by je to trochu zajímat.

„Ahoj, jak jsi se vyspal?'' zeptala se mě máma hned jak jsem vstoupil do dveří a táta jen místo pozdravu zvedl svůj zrak.

„Čau, dobrý,'' opáčil jsem, sebral jsem ze stolu dva rohlíky a do jednoho se zakousl. 

„Ničím si to nenamažeš?''

„Ne. Jinak, dneska odjíždím s Clariss na chatu. Je to na celý víkend, tak jen abyste věděli,'' ukousl jsem si další sousto a chystal jsem se co nejrychleji zase odejít.

„Aha? A nenapadlo tě požádat nás o dovolení? Nebo nám to říct dřív než pár hodin před odjezdem?'' ozval se táta. Zkřivil jsem tvář a pomalu jsem se otočil směrem do kuchyně.