Soulmates & Drugs

Zpráva

Hned jakmile mě Gabe vyhodil před domem a já se rozloučila s holkama, zamířila jsem domů. Nikde se nesvítilo, takže jsem usoudila že rodiče už leží v posteli a pravděpodobně spí. V mém lehce podnapilém stavu bylo těžší nedělat hluk, ale snažila jsem se být co nejtišší. Sundala jsem si podpatky a úlevně vzdychla. Promasírovala jsem si chodidla, která mě pořádně bolela od tancování a přesunula jsem se do obýváku. Odhodila jsem svojí kabelku na gauč a pokračovala jsem do koupelny. Rozsvítila jsem, stoupla si před zrcadlo a začala se odličovat. Zadívala jsem se na sebe a musela jsem si pogratulovat, ať je to narcistický jak chce. Byla jsem jednoduše šťastná, že se mi splnil jeden z mých snů. 

Opláchla jsem si obličej vodou a svlékla se ze šatů. Nutně jsem potřebovala do sprchy a bylo mi jedno jaký nepořádek zanechám za sebou, a proto jsem šaty hodila na zem s tím, že je potom zvednu a odnesu do pokoje. Zapnula jsem vodu a chvíli počkala než se ohřeje. Potom jsem si pod ní stoupla a nechala stékat horkou vodu po celém mém těle. Taková úleva. 

Vzbudila jsem se ve své posteli. Líně jsem otevřela oči a s námahou se přetočila na druhý bok. Z nočního stolku jsem sebrala mobil a podívala se kolik je. Na displeji se ukazovalo deset hodin a sedmnáct minut. Spala jsem pěkně dlouho a tvrdě, ale i tak jsem celá rozlámaná a bolí mě hlava. Sice se s tím počítá, když se napijete, ale i tak to po ránu člověka vždycky ochromí. Na tohle si asi nikdo nikdy nezvykne, pokud není opilej permanentně. To je potom jiná. 

Ale to nebylo jediné co jsem na displeji viděla. Byla tam i zpráva od neznámého čísla. Správně. Musel to být Leyton. Tahle informace mě probudila z mojí letargie. Prudce jsem se posadila a rozklepla jsem SMS. S úsměvem jsem si jí několikrát přečetla a přeříkala nahlas.

Ahoj, Clariss. Tady Leyton ze včera. Snad si vzpomínáš. :) Navrhuju setkání, nebo spíš rande?, zítra po škole. Co třeba u jezera? Rád bych tě zase viděl. A asi bychom se měli více poznat, pokud to tak teda u seznamování spřízněných duší chodí. Žádný návod mi bohužel nepřišel. Budu se těšit.

Kdyby mě někdo teď viděl, asi by si říkal co beru za prášky a jaká je moje diagnóza. Smála jsem se od ucha k uchu a kousala si nehet. Na bolest hlavy jsem rychle zapomněla. Nevím proč se mi to děje, ale cítím prostě krásnej pocit, doslova u srdce. Jestli tohle znamená láska, nechápu všechny ty nadávky na ni. Tohle je přece pocit k nezaplacení. Komu by to vadilo? 

A taky nevím jak to vydržím do zítra. Asi budu muset pozvat holky abych si zkrátila čekání a urychlila čas. Ale nejdřív tuhle novinku musím říct rodičům. Určitě budou mít radost, stejně jako já a Anette či Brook s Natalie.

Sebrala jsem se z postele a v pyžamu které jsem na sebe včera z posledních sil navlékla, jsem sešla dolů ze schodů a vešla jsem do obýváku. Oba tam seděli a sledovali televizi. To se nestává moc často a tak jsem se rovnou chopila příležitosti.

„Dobré ráno,'' usmála jsem se na ně.

„No dobré, doufám, že jste to včera nepřehnali. Zítra je škola,'' upozornila mě máma.

„Děkuju, mami. To jsem opravdu nevěděla,'' pronesla jsem stále s úsměvem a sedla si k nim na pohovku.

„Co se děje, že tu tak sedíš?'' zeptal se táta podezíravě.

„Sice nevím proč by to, že tu sedím, mělo být podezřelý, ale je pravda, že vám musím něco říct,'' odmlčela jsem se abych nechala mojí větu vyznít. A taky jsem chtěla být trochu dramatická. „Včera... jsem poznala svoji spřízněnou duši,'' vydechla jsem.

„Clariss! Wow,'' vyrazil ze sebe táta.

„Zlato, to je úžasná zpráva!'' objala mě máma. Možná se divíte, proč z toho už od začátku dělám takové drama, nejlepší zprávu téhle dekády, a proč všichni reagují takhle, včetně mých rodičů. Vysvětlím to. Poznat svoji spřízněnou duši je totiž něco jako oznámit zasnoubení nebo třeba těhotenství. Je to prostě důležitý milník vašeho života. Prakticky vám to zajišťuje štěstí a budoucnost, ať se děje cokoliv. Garantuje vám to podporu do konce života, za jakékoliv situace. A to je životní výhra, věřte mi. Každý potřebuje svoji spřízněnou duši.

„Doufám že ho brzy poznáme. Je to kluk, že?'' vyrušil mě táta z přemýšlení.

„Neboj, je. A určitě brzy. Zrovna zítra máme sraz u jezera. Nemůžu se dočkat,'' kousla jsem se do rtu a střídavě se dívala na oba rodiče. Zase jsem se usmívala.

„Tak to mi pak musíš všechno říct,'' políbila mě máma na čelo. Přikývla jsem a zvedla se. 

„Jdu si udělat snídani,'' oznámila jsem a přešla jsem do kuchyně. Neměla jsem moc na nic chuť, ale věděla jsem, že když se nenajím, bude mi jen hůř. A abych řekla pravdu, asi budu radši ležet v posteli a sledovat seriály. Holky na tom budou podobně takže by se jim určitě nechtělo přijít. Aspoň je zítra překvapím až jim ukážu tu zprávu. Moment... Já jsem tak blbá! Ano, ještě by se hodilo odpovědět. Přesně tak, Clariss. Myslím, že spřízněné duše nejsou tak spřízněné, že by si dokázaly číst myšlenky na dálku. 

Ahoj, jasně že si pamatuju! Zítra je to perfektní. Škola mi končí ve tři, takže ve čtyři bych mohla být u jezera. Vyhovuje ti to? Těším se.

Odeslala jsem zprávu a mobil odložila na stůl abych si konečně udělala snídani. Je mi fuk jestli ta zpráva zní tak, že jsem z něj hotová, protože je to čirá pravda. A jsem z něj vlastně i nervózní. Co když se mu nebudu líbit? Včera přece jen byla tma. A je vůbec možný abych se mu nelíbila, když jsme spříznění? Achh, asi bych měla přestat přemýšlet. Tyhle věci jsou stejně tak zbytečný, jako zítřejší písemka na kterou jsem se vůbec neučila. Sakra... Na co ještě zapomenu?! 

Další den ráno jsem vstala, oblékla se a namalovala se. Nepřeháněla jsem to, ale musím uznat, že kdybych s Leytonem neměla schůzku, nebo rande?, tak bych se určitě tak nesnažila. Měla jsem černou áčkovou sukni a blankytně modrý přiléhavý svetřík. Přes to jsem si oblékla ještě černou koženou bundu, protože je venku už docela pochmurno. Je znát, že je podzim za dveřmi. 

„Cože?! Tak tohle je bomba! Hej, Brook! Koukej co ji napsal Leyton!'' sebrala mi Anette mobil a cpala ho Brook přímo před obličej. Sice jsem teprve přišla do školy, ale nevydržela jsem to ani do třídy a zprávu jsem jim ukázala hned po příchodu.

„Moment, kdo je Leyton?'' ptala se zmateně a převzala si mobil.

„No přece Clarissina spřízněná duše, ty sklerotiku!'' 

„Jaaj, ajo!'' uchechtla se sama nad sebou. „Tak tohle je ovšem hodně seriózní. Jsi nervózní?'' podívala se na mě Brook. 

„Nejvíc,'' usmála jsem se a vzala si zpátky mobil.

„Neboj, to zvládneš. Budeme ti s Anette držet palce, že?'' dloubla do Anette loktem.

„To je samozřejmost,'' odpověděla Anette, pevně mě chytila za ruku, Brook se připojila, a odvedly mě takhle do učebny. Jsem uklidněná? Ne. Ale jsem ráda, že mi obě přejí jen to nejlepší.

Podívala jsem se na mobil. 15:52. Už jsem se blížila k jezeru a sotva jsem dýchala. Měla jsem studené zpocené ruce a měla jsem chuť se stočit do klubíčka ze kterého už bych nikdy nevylezla. Jasně, těšila jsem se a na párty jsem s ním už mluvila, ale měla jsem v sobě alkohol a bylo to naprosto neplánovaný. Tohle je něco jinýho. Proto doufám, že se neztrapním a všechno proběhne hladce.

Pane bože. To je on! Je to on! Stojí pod stromem a sleduje hladinu jezera. Nebo možná druhý břeh. Nevím co z toho, ale právě teď můj stres dosáhl vrcholu. Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla. 

Tohle zvládnu. Tohle prostě dám. Bože! Někdo mi přečtěte motivační citáty, promluvte mi do duše a obětujte kozy a krávy Bohům! To by mi snad mohlo pomoct.