Soulmates & Drugs

Peníze

Pohled Leytona 

Uplynulo pár dní a najednou byl pátek. Týden od toho, co mě dočasně vyloučili a já stále nevěděl svůj verdikt. Půjdu už v pondělí do školy? Nebo až za měsíc? Nevím, ale rodiče už očividně taky ztrácejí trpělivost a chtějí to vědět. Maturita je přece to nejdůležitější, že? Říkal jsem vám vlastně jak reagovali, když jim přišel email ze školy s tím, že mě na nějakou dobu vylučují ze školní docházky? Jo, říkal, už si vzpomínám. Ale i tak mi to můj mozek pořád připomíná. Nedá pokoj a nedá. Jejich reakce mě ale nijak nepřekvapily. Fotr mě málem zabil a máma se ho jako vždycky snažila klidnit, což by se asi nestalo, kdyby věděli to, co vědí teď. Tvářili by se ještě víc zklamaně a podvedeně, než se už tak tvářili. Holt byla chvíli tichá domácnost a žilami tohohle domu koloval vztek, ale pomalu se to uklidnilo. Jenže pak máma přišla do pokoje v tu nejmíň vhodnou chvíli a všichni víme, co se stalo dál.

Teď už všechno vědí. Beru drogy a přesně kvůli tomu mě taky vyloučili. Upřímně se divím, že jim to ředitel v tom emailu nesdělil, ale podle mě prostě zapomněl. Rozum mu už tak dobře neslouží a všichni čekáme, kdy konečně odejde do důchodu a nastoupí na jeho místo Sherwood. Ten by ale určitě nezapomněl. Užil by si to, že může rodiče obeznámit s tím, že jejich povedenej syn přitáhl do školy marihuanu, největší zlo. Doporučil by jim ať mě pošlou na odvykačku, protože v tom jedu už nějakou dobu a on si toho jako skvělý učitel všiml. Bože, proč se mi všichni musí srát do života? 

Navíc pořád musím myslet na to, co mi řekla Clariss. 

Nemůžeš se na sebe ani podívat. Máš hrozně moc otázek a žádný odpovědi. Všechno ti přijde špatně, ale zároveň nemůžeš přijít na to, co to je, protože je to dost možná jen uvnitř tebe. A nejsi si jistej, že se sám na sebe můžeš spolehnout. Je to jako bys zklamal sám sebe.

Co to má bejt? Co mi tím chtěla říct? O co se snaží? Já to prostě nechápu! Mluvila snad o sobě? Přečetla si to v nějaký svépomocný knize? Tak či tak, nemůžu to vypustit z hlavy. Musím nad tím přemýšlet, protože se bojím, že má pravdu. Všechno je nějakým způsobem špatně. Nalhávám sobě i okolí něco jinýho než jaká je realita. Ale... proč bych to dělal? Nehraju si na nikoho kým nejsem. Jsem Leyton, pořád ten samej Leyton, kterým jsem vždycky byl! Jen mám v životě trochu toho návykovýho rozptýlení a Clariss. Zas tolik se toho změnit nemohlo, ne? Prostě mi to nedává smysl, ať dělám co dělám. Já přece vím, kdo jsem. Vím, že se na sebe můžu spolehnout. Nezklamal jsem se. Jsem se sebou smířenej a spokojenej a určitě nemám "hrozně moc otázek a žádný odpovědi". Nebo...?

„Leytone!'' slyšel jsem mámu jak na mě volá. Můj první impuls byl zůstat ležet v posteli, ale nakonec jsem se rozhodl, že by to možná mohlo bejt důležitý. Takže jsem se pracně zvedl a vydal jsem se do obýváku. Když jsem tam přišel, seděl na gauči i táta. Abych řekl pravdu, byl bych rád kdyby najednou netrávil tolik času doma. Vždyť víte jak je to mezi námi napjatý.

„Co se děje?'' zeptal jsem se. 

„Jen to, že volal ředitel. Vyloučili tě na dva týdny a to jen díky panu učiteli Sherwoodovi. Zaručil se za tebe, takže ti škola dává poslední šanci,'' odpověděla máma se zakrývanou úlevou v hlase.

„Ale ještě jeden průser, a letíš,'' doplnil jí táta tvrdě. 

„Jo, počítám s tím,'' otočil jsem se a chtěl jsem zase jít.

„Počkej! Jak ti je, Leytone?'' zastavil mě. Čekal jsem všechno, ale zrovna tuhle otázku od táty? Ne, to jsem určitě nečekal.

„Ehm... normálně?'' odpověděl jsem nejistě. 

„Buď upřímnej,'' vydechl.

„Jsem. Prostě klasika, jasný?'' Je mi příšerně zle, jsem k smrti unavenej ale nemůžu spát, je mi zima a pak zase teplo a poslední malou dávku jsem měl dneska v noci. Tohle by možná byla upřímnost. Ale o tu v dnešní době nikdo nestojí, věřte mi.

„Jak myslíš, tvoje věc. Jen jsme chtěli pomoct,'' pokrčil rameny a nejspíš čekal, že jeho nezájmem ve mně vzbudí zájem o komunikaci.

„Ne, díky, nepotřebuju,'' řekl jsem a konečně jsem se dal na odchod. Achjo! Aby toho nebylo málo, tak mi otec zase připomněl to, že moje zásoby se dostaly na nulu. Nevím jak se to stalo, ale je to tak. V šuplíku nic není, na zemi nic není, NIKDE. NIC. NENÍ! Frustruje mě to a nemám nejmenší ponětí, co budu dělat. Možná... prostě zkontroluju znovu všechny šuplíky.

Vyběhl jsem schody a začal jsem se přehrabovat ve všech šuplících, které můj psací stůl má. Všechno jsem vyházel a nedíval se do nich div pod mikroskopem, ale nikde nebyla ani stopa po jakékoliv droze, stejně jako všude jinde. Pouze prázdný pytlíčky, který mě v tuhle chvíli akorát naštvaly. Normálně bych určitě bez drogy vydržel dýl. Určitě jo. Ale jsem prostě dlouho doma, takže se nudím, a tak mám potřebu si dávat častějc. Není to nic seriózního. Zkrátka se nadechnu... a půjdu se projít. Pročistím si hlavu a na chvíli vylezu z tohohle pokoje, kde mi akorát všechno připomíná to, co teď nemůžu mít. Čerstvý vzduch mi třeba zase dá potřebný vítr do plachet a všechno bude dobrý. Hlavně nesmím dovolit to, abych dostal absťák. To se prostě stát nemůže a já udělám cokoliv pro to, abych tomu zabránil. Zní to sobecky, ale nehodlám se třepat v koutě a zvracet na chodník jen kvůli tomu, že mi rodiče nedávají to debilní kapesný. A taky kvůli tomu, že ten zasranej čerstvej vzduch vůbec nepomáhá. Lidi kolem mě procházejí a tváří se jako by všechno bylo růžovoučký. Děti se smějou na hřišti jako zblázněný a mě tak hrozně štve jejich spokojenost. Jak to do prdele dělají? Kde v sobě berou všechen ten serotonin? Ne, na tohle já nemám. Nedá se nic dělat. Když mě už nezaštiťují rodiče, musím ty prachy získat někde jinde. A já je získám jinde, ať to stojí co to stojí. 

S tímhle řečeno jsem se vydal na cestu ke Clariss. Ale určitě to nebylo za ní.