Soulmates & Drugs

Spřízněná duše

Zírali jsme na sebe s tupými úsměvy a ochromení přívalem všech pocitů a emocí. Mohla jsem cítit jak to zalévá mé tělo a naplňuje každou moji buňku a každý kousek i té nejmenší cévy. Srdce mi zaplnil tenhle člověk. A stačil jen jeden pohled.

„Já... jsem Leyton. Leyton Price. Jsi v pohodě?'' stále mě pevně držel přimáčknutou ke zdi abych neupadla. 

„Jasně, jasně, jen se mi zamotala hlava,'' uchichtla jsem se jako blbec. „Já jsem Clariss Whiteová,'' řekla jsem a stydlivě se zadívala do země. Přišlo mi, že na něj zírám moc dlouho. Jenže mi přišlo, že ani není v lidských silách nezírat. Jeho kratší černé vlasy, jen lehce kudrnaté a rozcuchané (a přitom vlastně učesané, jde to vůbec?), jeho zářivě modré oči... Úplně jsem se v něm ztrácela a netušila co se to děje. Cítila jsem se v bezpečí, i když je to vlastně naprosto cizí kluk. Má spřízněná duše.

„Je to trapný, co?'' zasmál se, upřel pohled na zem a kousl se do rtu. Musela jsem se kousnout taky, protože to bylo až moc atraktivní a byla bych nerada aby se mi podlomily kolena ještě jednou. Je možný aby mě tak moc přitahoval? 

„Je to zvláštní,'' shrnula jsem svoje pocity do jedné věty. Litovala jsem toho, že neexistuje žádná příručka "Jak jednat se svojí spřízněnou duší když jí vidíte poprvé v životě a nic o ní nevíte". Teď by se mi to fakt hodilo.

„Dáš mi tvoje číslo? Asi tě už hledá kamarádka,'' kývl směrem ke dveřím, ze kterých jsem vyšla. Anette tam stála a trochu vyděšeně se rozhlížela. Asi si v hlavě zase vytvořila ty nejčernější scénáře které se mohly stát, když jsem se chvíli nevracela zpátky. 

Pousmála jsem se. „Dám, jen si ho nepamatuju... takže...'' zběsile jsem se začala přehrabovat v mojí kabelce a i když jsem tam měla dohromady tak 4 věci, v tu chvíli jsem ten pitomej telefon nemohla najít. 

„Takže je to...'' nervózně jsem v seznamu mých kontaktů hledala samu sebe, „306 773 988,'' nadiktovala jsem mu ho a on si ho uložil do svého telefonu. 

„A teď běž, ať tě kamarádka může vyzpovídat,'' usmál se se svými zuby, špičáky trochu vyčuhujícími mezi ostatními, a já do jámy lásky zahučela ještě hlouběji. 

„Tak ahoj,'' zamávala jsem mu a vrátila mu stejný úsměv. Srdce mi bilo jako při maratonu, ale bylo to štěstím. Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem právě zažila. Narazila jsem přímo do Anette a ona mě s tlumeným pištivým křikem zavedla zpátky dovnitř.

„Clariss! Pane bože! Je to tak, jak si myslím, že to je?!'' ruce měla nadšeně v pěst a vzrušeně poskakovala na místě. Byla z toho víc hotová než já.

„Joo!'' nevydržela jsem to a přidala se k ní. Nemohla jsem se dočkat až přijedu domů a povím o tom i rodičům. A co teprve až od něj dostanu první zprávu? Ach bože, tohle je prostě splněnej sen! A já jsem puberťačka která vyšiluje jako malý dítě.

„Ježíši, jsem tak šťastná! Pojď, musíme to říct holkám!'' táhla mě do davu lidí, kteří stále tančili jako by to byla poslední noc jejich života. Měla jsem chuť se k nim připojit a navrch přidat ještě pár drinků na oslavu téhle události. A i když mi něco říkalo, že bych ještě mohla chvilku počkat a neříkat to hned všem, prostě jsem nemohla odolat. A už vůbec ne s Anette. Její nadšení bylo jako nakažlivá nemoc.

„Brook! Brooook!'' zařvala jí Anette do ucha. Hudba hrála na plný pecky a Brook s Natalie si užívaly společnou párty jak jen mohly. Obtáčely se kolem sebe jako dva hadi a kroutily svými boky.

„Cooo!'' zařvala Brook nazpátek. Musela jsem se zasmát, stejně jako Natalie.

„Pojďte na chvilku pryč!'' gestikulovala rukama aby to obě pochopili. Po chvilce snažení jsme se všichni dorozuměli a vydrali se z davu ven. Sedli jsme si na naše místo, které kupodivu nikdo nezabral, a daly se do řeči. 

„Nechcete někdo zajít pro drink? Ráda bych si na to připila,'' zakřenila jsem se. 

„Fajn, vy líný mrchy. Dojdu pro Gin & Tonic. Čtyřikrát?'' zeptala se Brook když se nikdo z nás neměl k odchodu. 

„Ano prosím,'' řekly jsme všechny sborově a přidali k tomu andělský úsměv. Po chvíli se vrátila Brook i s pitím a já se tak rozhodla sdělit jim novinky. 

„Tak jo, nebudu to protahovat... prostě... našla jsem svoji spřízněnou duši!'' poskočila jsem na židli a přizvedla jsem skleničku.

„Nekecej! To je skvělý!'' odpověděla Natalie a nadšeně si se mnou cinkla, stejně jako Brook a Anette.

„Gratuluju!'' řekla Brook.

„Ani nevíte jak jsem ráda, že už nejsem jediná a poslední bez partnera,'' oddychla jsem si. Vím, že brát to takhle je úplně stupidní, ale ať si říkám cokoliv, vždycky dojdu ke stejnýmu závěru. Že už nechci být sólo a na strasti života sama. Mám kamarádky, ale spřízněná duše je přece jen úplně něco jinýho. Je to vaše druhá část, vaše druhá polovina. A teď už to chápu. Je to nejhezčí pocit, který jsem kdy zažila. A to je teprve začátek.

Další 2 hodiny jsme strávili v klubu, kde se to začínalo pořádně rozjíždět. Možná jsme nějakou chvíli ještě měly zůstat, ale ani jedna z nás z toho neměla úplně nejlepší pocity. Pár jedinců začínalo chodit na záchody aby si dali lajnu nebo šluka a byli pořádně na šrot. A začali se vyvolávat hádky. Bylo to divoký a nechtěli jsme nic riskovat. Navíc je zítra neděle a další den jdeme do školy, takže nechceme vyspávat do dvou odpoledne.

Vyšli jsme před vchod a šli jsme na parkoviště kde by měl parkovat Gabe. Jeho auto ještě nikde nebylo, ale nechtěli jsme se v tom klubu zdržovat déle než bylo nutné. Je to fajn na večírky, ale dneska tam jsou jen nezletilci, kteří se ještě ke všemu chtějí sjet. Nelíbilo se mi to, ale určitě jsem nelitovala toho, že jsme sem dnes šli. Našla jsem Leytona. A za něj se to vyplatilo. 

„Teda tohle fakt nechápu. Proč si musí ničit tělo už od tak nízkýho věku? Dobře, my jsme si daly pár skleniček, ale ty drogy který tam jedou... To bych si netroufla nikdy,'' stěžovala si Brook.

„Já jsem sice dost tolerantní, ale ani já bych tohle nedělala. A to je co říct,'' řekla Anette. Souhlasně jsem přikývla.

„Asi tak. Člověk by se měl o sebe starat. Občas může zhřešit, ale tihle teenageři to mají každý víkend,'' přidala se Natalia. Možná vám přijdou až moc upjatý nebo moc seriózní. Mně by možná zněly taky. Ale já viděla jak někteří z těch lidí vypadali a určitě nevypadali zdravě. Nechápala jsem proč s tím jejich rodiče něco neudělají. Nebo třeba učitelé či kamarádi. To jsou tak slepí?

„Hele, Gabe! Už bylo načase,'' ukázala Anette na auto přijíždějící na parkoviště. Gabe auto přistavil k chodníku a my jsme si nastoupily. Konverzace se ihned rozproudila a já využívala toho, že se nikdo na nic neptá. Dívala jsem se z okýnka na noční město a stále se snažila vzpamatovat. Kdo by to byl řekl, že když člověk něčemu opravdu věří, je hned lehčí to dokázat. Já jsem toho živoucím důkazem.

Věřila jsem. A teď? Konečně jsem našla svojí spřízněnou duši.