Soulmates & Drugs

Zas tak moc ti na sobě nezáleží

Pohled Leytona 

Přišel jsem domů, docela dost pozdě večer, a i když se na mě jako vždycky rodiče dívali pohoršeně, rozhodl jsem se nedohadovat se s nimi a prostě zalézt do koupelny. Jako první krok k mojí celkový očistě jsem se totiž rozhodl, že se vysprchuju, protože už se ten můj puch určitě nedá čuchat. A já bych už taky potřeboval trochu uvolnit moje napjatý, ztuhlý svaly, který stále ještě bolí z... vlastně ani nevím z čeho. Jen vím, že je mi špatně a potřebuju spát. Nejdřív ale napíšu Sherwoodovi, protože jsem to slíbil Clariss a tak trochu i sobě. Nesmím to vzdát, teď už fakt ne.

Vkročil jsem do svého pokoje, otevřel jsem okno a lehnul jsem si do postele. Oči se mi zavíraly a ta poloha ve který jsem ležel, byla fakt pohodlná. Jenže SMSka stále nebyla poslána, takže spánek musí počkat. Projel jsem svoje kontakty a samozřejmě jsem tam číslo na Sherwooda neměl, kde bych ho taky vzal, žejo. Učitel a žák si úplně nepíšou milostný dopisy. Takže jsem najel na stránky naší školy, našel si jeho číslo a konečně jsem začal psát. Nevěděl jsem co je vhodný a co ne, a tak jsem psal to, co mě napadlo jako první.

Dobrý den, vím že jsem se k vám často choval jako blbec a taky určitě nejste jediný. Hrozně se za to omlouvám, ale i tak vás o něco potřebuju požádat. Platí pořád ta vaše nabídka? Že mi můžete pomoct? Jsem docela v pasti, takže... bych to uvítal. Děkuju moc.

Já vím, zní to jako bych psal nějakýmu svýmu kamarádovi a prosil ho o poslání zápisků ze školy. Ale jsem moc unavenej na to, abych vymýšlel smysluplný, správně formulovaný věty. Takže to prostě bude muset stačit takhle, nedá se nic dělat. Stejně už o mě veškerý svoje iluze ztratil, ne? Takže jestli mu napíšu jednu SMSku, která zní jako od debila, to už nezmění. A já už fakt musím nutně usnout. Mám před sebou pekelně těžký týdny, takže na to potřebuju nabrat síly. Jestli to teda vůbec jde, protože vůbec nevím co mě čeká. Nejspíš to ale bude kupa absťáků, bolesti a zklamání - jako vždy. 

A s těmahle neskonale pozitivníma myšlenkama jsem se propadl do světa štěňátek a růžiček. Dobrou noc.

Otevřel jsem oči a zasténal jsem. Jop, už je ráno. Spal jsem celou noc a to se mi už dlouho nestalo. Na jednu stranu jsem byl rád, na tu druhou jsem se pořád necítil úplně svěže a odpočatě. Tělo mě pořád bolelo, ale celkově jsem se cítil o trochu líp než včera. Když jsem si vzpomněl na všechno, co se včera stalo, sáhl jsem po mobilu a zkontroloval si zprávy. A opravdu, Sherwood mi odepsal. 

Ahoj Leytone, samozřejmě to pořád platí. Nemusíš se omlouvat, chápu to, věř mi. Můžeš se stavit dneska ve škole, dejme tomu v půl třetí? 

Podíval jsem se na hodiny a došlo mi, že není ráno. Je spíš poledne. 12:07. No, snad není pozdě na potvrzení schůzky, protože čekat třeba do zítřka se mi fakt nechce.

Ano, můžu. Děkuju.

Stačí. Co bych tam vypisoval dál, že? Teď se půjdu ještě jednou vysprchovat, vyčistit si zuby, najíst se a zkrátka si zase najít nějakou svoji rutinu. Poslední dobou jsem zanedbával asi tak všechno, co se netýkalo drog, takže i běžnou hygienu. A i když mi to pořád je tak trochu jedno, asi bych se o sebe měl zase trochu začít starat. A normálně jíst, protože sám moc dobře vidím, že mi jdou kila dolů a vypadám jako zombie. A za to rád nejsem, abych byl upřímnej.

Vyšel jsem z domu, výjimečně jsem měl bundu a oblečení, který nebylo nošený celej týden v kuse a dokonce bylo vypraný. Jo, vzal jsem tu sebepéči dost vážně, co? A cítím se tak fakt dobře. Nepřijdu si jako takovej ztroskotanec a mám nějakou naději, že ještě není všechno tak ztracený, jak se to tváří. Jenom nějak zvládnu setkání se Sherwoodem, pár absťáků (fajn, to zní až moc jednoduše, na to jaký to bude mučení) a budu zase moct žít normální život, s Clariss a vším, o co jsem přicházel. Aspoň to si nalhávám a doufám v to. Občas je potřeba věřit, ať je to hloupý sebevíc. Takový prostě lidi jsou. Potřebujeme víru, naději v lepší zítřky. A je nám jedno v čem nebo v kom ji najdeme.