Soulmates & Drugs

Pervitin

Cestou za Leytonovým dealerem jsem se snažila sama sebe přesvědčit, že je tohle všechno opravdu jen výjimečná situace, která se už nebude opakovat. Drogu si vezmu jen jednou abych Leytonovi nějakým způsobem dokázala, že to spolu zvládneme a že se to dá zvládnout. Takhle to zní jako blbost, co? Možná, ale já jsem teď naprosto upřímně schopná udělat cokoliv, jen aby s tím přestal. A jestli mám přinést nějakou oběť, tak ať. Já to nějak vydržím. I když je pravda, že někde vzadu v mém mozku je mi jasný, že tohle nemůže skončit jen jako jednorázová záležitost. Nikdy to tak nebývá. Ale to neznamená, že to nemůžu aspoň zkusit. 

„Jsi v pohodě?'' zeptal se zničehonic Leyton.

„Ehm, co? Jasně, proč?'' probrala jsem se ze svého přemýšlení. 

„Že jsi tak zticha. Nemáš s tím nějak extra velkej problém, že ne?'' 

Všechno ve mně chtělo instinktivně vyřvávat protesty. Samozřejmě že jsem s tím měla velkej problém. Ale snažím se to ignorovat, a tak to taky zůstane. Už nejsem malá a zvládnu udělat i věci, který mi jsou trochu proti srsti.

„Ne, všechno je v pohodě. Jak je to ještě daleko?'' nasadila jsem úsměv, kterým jsem se snažila přesvědčit i samu sebe. Hlavně samu sebe.

„Už jsme tady,'' chytil mě za paži a stáhl mě s sebou do tmavé ulice. Po pár mých zmatených krocích jsme narazili na koberec, který vypadal jako závěs? Nevím, co to mělo znamenat, ale vím jistě, že tohle je ono. Tady se to všechno děje a docela mě to děsí, nebudu lhát. Pořád jsem jen obyčejná holka, která se v tomhle nikdy nevyžívala a takováhle atmosféra mě úplně neuklidňuje, jasný?

„Připravená?'' otočil se na mě Leyton než odhrnul kus látky, jež nás odděloval od jeho dealera.

„Do toho,'' pobídla jsem ho a těžce jsem polkla. Byla jsem hrozně nervózní a cítila jsem jak se mi potí ruce.

Šla jsem hned za Leytonem a v tu chvíli jak kousek odstoupil, jsem si stoupla vedle něj a pořádně se podívala kde to vlastně jsme. Ani jsem nemohla najít slova jak to popsat. Prostě špína, smrad, tma a týpek sedící na bedně sloužící jako židle. Měl propadlé tváře, několikadenní strniště, lesklé oči s popraskanými žilkami, zkažené zuby a jeho celkový zjev byl dost vychrtlý a křehký. Ten v tom očividně jede už nějakou dobu a představa toho, že takhle dopadne i Leyton, je dost děsivá.

Popíjel pivo a když uviděl Leytona, vyskočil na své evidentně vrávoravé nohy.

„Čus brácho!'' přistoupil k němu a plácnul ho po zádech. Netečně jsem přešlapovala a nevěděla jsem co dělat.

„Čau,'' pousmál se Leyton a podíval se na mě.

„Lucasi, tohle je Clariss. Clariss, tohle je Lucas,'' představil nás. Lucas mi věnoval pořádně slizkej pohled. Tak slizkej, že mi naskočila husí kůže a měla jsem chuť se vypařit co nejrychleji to jen jde.

Hvízdnul a ještě jednou si mě oskenoval od hlavy až k patě a zase zpátky. „Fíha. Tak tohle je ta tvoje buchta?'' uznale kývnul a šel si zase sednout. Leyton jen protočil očima a já se cítila ještě víc nekomfortně. 

„Jo, takže... co bys nám doporučil?''

„Hmm, co bych vám doporučil?'' poklepal si na bradu. „Třeba perník? Jak vás tak vidim, myslim si, že to bude ideální,'' mrknul na nás. Neměla jsem ponětí co má na mysli, ale nebyla to ta věc, která mě nejvíc žrala. Pervitin? Vážně? Myslela jsem že začneme s... třeba... nevím! Cokoliv co není tvrdá droga? Jestli si mám něco píchat, tak odcházim!