Soulmates & Drugs

Vedlejší účinky

Hra začala a já si ani nebyla jistá jestli tu pořád chci být. Na jednu stranu jsem se cítila hrozně, protože to, co se stalo v šatně, mi nebylo vůbec příjemný. Na druhou stranu... Leyton musel mít důvod proč se tak choval, ne? Proč by se zničehonic choval jako člověk s ADHD a velkou chutí na sex? Přesně, nic z toho nedává smysl. Stejně jako nedává smysl že po hřišti běhá jako smyslů zbavený a získává body ani nevím jak. Upřímně, podle mě ani jeho spoluhráči netuší co to dělá. 

„Vůbec tomu nerozumim, ale Leyton docela válí, co?'' ozvala se Anette vedle mě.

„Asi. Taky moc nevím o co jde,'' přiznala jsem. 

„Každopádně musím říct, že je to hustý. Víš jaký by to bylo kdyby měli zápas u nás ve škole a tys roztleskávala? To by byla teprve motivace,'' šibalsky se na mě usmála. Na takový věci jsem vůbec nemyslela.

„To by bylo super,'' řekla jsem a doufala, že to znělo dost nadšeně a přirozeně. Anette se chystala něco říct, ale z našeho rozhovoru nás probralo dění na hřišti. Rozhodčí pískal jako zblázněný a hráči se seběhli k dvěma dalším hráčům, kteří se prali. Byli v sobě zabřednutí a nevypadali že by se jeden z nich hodlal vzdát. Za sebou jsem uslyšela nějakého chlapa jak něco říká.

„Říkám ti, že ten kluk na něčem jede. Vidíš, jak se do něj bezdůvodně pustil?'' povídal své - nejspíš - manželce. Podívala jsem se na ně ještě jednou a toho kluka jsem poznala. Byl to Leyton a právě tomu druhému strhl helmu z hlavy. Odhalil tak jeho krvavý nos a věnoval mu pár úderů pěstí. Nechápala jsem to a nevěděla jsem co mám dělat. Když jsem myslela, že mu dá Leyton další zásah, konečně se rozhodčímu a dalším hráčům povedlo ty dva oddělit. Leyton přímo zuřil a ten druhý vypadal, že ho vztek pomalu opouští. Teď byl spíš otřesený a pokládal si stejnou otázku jako já. Nebo možná stejnou otázku jako muž za námi. 

„Co se to sakra děje?'' hlesla Anette vedle mě. Nenamáhala jsem se odpovědět, protože jsem věděla stejně málo jako ona. I když... možná jsem něco tušila. Možná jsem se přikláněla k tomu, že ten muž má pravdu. Co když to spolu všechno souvisí? Co když ten vpich na jeho ruce souvisí s tím, že... že Leyton něco bere? Ne, to musí být blbost. Proč by si to dělal?

Viděla jsem jak rozhodčí křičí na Leytona a ukazuje směrem k šatnám. Nemusela jsem přemýšlet dlouho aby mi došlo, že ho vyhazuje. Leyton na něj něco řval nazpátek, ale nakonec se otočil a odcházel pryč. Sledovala jsem ho a říkala si, jestli bych možná neměla jít za ním. Jenže mě něco drželo přilepenou na mém sedadle. Nechtěla jsem za ním jít, protože jsem se bála že se to bude opakovat. Ať už to bude ten incident na hřišti nebo v šatně. 

Moje rozhodnutí se ale rychle změnilo. Když už mi skoro zmizel z dohledu a já chtěla odvrátit zrak, zahlédla jsem jak se málem zhroutil na zem. Doslova. Jako by mu selhala noha nebo rovnou obě. S námahou se zvedal a já už na nic nečekala. Zvedla jsem se a protáhla se kolem lidí, kteří seděli vedle nás. Seběhla jsem po schodech a ignorovala Anettino volání. Teď jsem neměla čas na to, abych jí něco vysvětlovala. Přiběhla jsem k němu a on ke mně zvedl lehce vyděšený pohled. Když uviděl mě, možná se mu i trochu ulevilo. Jinak ale vypadal ještě hůř než z dálky. Třásl se, potil se a vypadal že se každou chvíli pozvrací a sesype jako domeček z karet.

„Leyi? Leyi, podívej se na mě!'' klekla jsem si před něj a chytila jeho hlavu do svých rukou. Podíval se na mě a rozkašlal se. Jakmile zase hlavu zvedl, začala mu z nosu téct krev. Jestli jsem předtím byla ve stresu, tak teď si tady asi sednu k němu a složím se vedle něho. Co mám sakra dělat?!

„Hej, hej. Klid,'' snažila jsem se ho uklidnit, stejně jako jeho dech. Dýchal jako by uběhl maraton a určitě to nebylo fotbalem. Spíš úzkostí nebo panikou, která mu ovládala už tak zatemněnou mysl.