Soulmates & Drugs

Nemůžu uvěřit, že jsi můj syn

Pohled Leytona

Když Clariss odešla z našeho domu, zůstal jsem ležet spokojeně na posteli a přehrával si v hlavě to, co se stalo. Nemyslím tím jen to milování, to je skvělý vždycky, ale... ten rozhovor mě trochu rozhodil. Vážně si myslela, že budu chtít přestat s jednou ze dvou věcí, který mě ještě udržují v bezpečí před zešílením? Ne, promiň, Clariss. Nechci vyhodit ten krásnej bílej prášek, kterej mi leží na stole. Nechci vyhodit ani ty třpytivý krystalky, který se na mě usmívají a přinášejí mi radost, kterou normální člověk z toho náročnýho života nikdy nemůže vyždímat. A jsem rád, že to Clariss začíná chápat taky. Jak pyšnej jsem byl když si tak ukázkově šňupla kokain... Jak jsem byl rád, že jsme v tom zase spolu a zase si spolu užijeme nějakou tu psinu. Clariss se potřebuje uvolnit a tohle jí pomůže. 

Okej, mám ještě něco na srdíčku? Ne, asi ne. Takže teď prostě vstanu a dám si nášup. Cítím se na nějakej ten herák do žil... Navíc jsem slyšel přijíždět rodiče a nemám zájem tady v pokoji sedět jen tak. Když už tu budu zavřenej, tak si to aspoň zpříjemním, že? Akorát bude potřeba injekce. Jo, slíbil jsem si, že to tak nebudu dělat, ale... potřebuju. Když to hulím, jo, je to fajn, ale co si tak pamatuju těch pár dávek, které jsem si s jehlou dal... mělo to něco do sebe. Pff, co kecám. Bylo to velkolepý! Neříkám že mi heroin nedělá takovou radost, ale není to takový co to bývalo. Je potřeba upgradovat. 

Vstal jsem tedy z postele a začal jsem prohrabávat šuplíky. Věděl jsem, že jedna tu bude. Jedna tu vždycky je, přesně kvůli chvilkám jako je tahle. Ještě jsem ji nepoužil, ale to se brzy změní. Už je načase.

Konečně jsem ji držel v ruce a chvíli z ní nemohl odtrhnout oči. Něco mě v mém podvědomí svrbilo a říkalo mi, že tohle úplně ne. Že tohle je trochu moc a že když to zase teď udělám, tak už nebude cesty zpět a budu víc v prdeli, než už jsem. Jenže to byl fakt jen zbytek mojí čisté, neinfikované a neotrávené - jak rádi píší chytráci na internetu - mysli. Takže jsem to rychle utišil a sevřel jehlu v ruce ještě pevněji. Položil jsem ji na stůl, popadl jsem flašku s vodou, která tu stojí už několik dní, a trochu jsem ji k heroinu přilil. Vyndal jsem si zapalovač z kapsy a začal jsem zahřívat heroin v pytlíku. Bylo mi jedno, že to dělám úplně špatně - měl bych to nahřívat na lžičce, nad ohněm a se správným poměrem vody, nějakýho roztoku a heroinu. Ale najednou jsem to nemohl vydržet a hrozně jsem potřeboval ten heroin cítit jak mi proudí žilami. Stejně to musí fungovat i takhle, ne? Ne každej má po ruce lžičku, sporák a citronovou šťávu. 

Po chvíli už se mi zdálo, že je heroin konečně připravenej. Opatrně jsem ho nabral do injekční stříkačky a snažil se dodržet bezpečné množství. Pytlík jsem odhodil na stůl vedle toho s kokainem a sednul jsem si na postel. Podíval jsem se na svoji ruku, kde jsem mohl jasně vidět nějaké svoje žíly. Moc jsem se kupodivu nerozmýšlel. Prostě jsem se napřáhl, zapíchnul jsem to do jedné ze žil a trochu jsem syknul bolestí. Pak jsem zmáčknul píst a bylo hotovo. Heroin se mi rozlil do celého mého oběhu. Stříkačka mi vypadla z ruky a někam se zakutálela. Já jsem vydechnul a slastně jsem zavřel oči. Tohle je ono. Ah!

Nevím, jak dlouho jsem se povaloval na posteli, ale fakt jsem byl totálně vyklidněnej a spokojenej. Žádnej stres, žádný starosti, nic. Najednou se ozvalo zaťukání na dveře a i přes můj prvotní reflex vyskočit na nohy, jsem se jen přesunul do sedu. Přemýšlel jsem, že vstanu, ale najednou se dveře otevřely.

„Leyi, přijdeš se najíst? Ještě jsi nebyl dole, takže... Ježiši, ukliď si tady někdy! Nebo vyvětrej. Bože, tady je smrad jak v Cařihradu a bordel jak v tanku!'' rozhlížela se a najednou se zasekla na jednom bodě v mém pokoji. Nevěřícně vykulila oči a pootevřela pusu jako by chtěla něco říct.