Soulmates & Drugs

Slib, že přestaneš

Zastavili jsme před našim domem a to znamenalo, že je čas vystoupit. Podívala jsem se na Leytona, který měl hlavu opřenou o okýnko a nevypadal, že by si vůbec všiml že jsme zastavili. Polil mě studený pot a říkala jsem si, jestli se mám propadnout do země teď nebo až potom. Jak ho odsud mám sama dostat?

„Tady. Drobný si nechte,'' podala jsem mu bankovku a vystoupila jsem z auta. 

„Díky,'' poděkoval mi a čekal až se postarám o Leytona. Nevím jestli ho jen zajímalo jak si s ním poradím sama nebo mi opravdu neměl v plánu pomoct. Každopádně to bylo úplně jedno, protože to tak či tak musím zařídit sama.

„Leytone? Leytone, jsme tady,'' vzala jsem ho za hlavu, stejně jako u hřiště, a trochu ho poplácala po tváři. Pootevřel těžká víčka a snažil se na mě zaostřit.

„Dělej,'' sykla jsem na něho s výhružným podtónem, ač jsem nechtěla být tak hrubá. Jen jsem byla docela ve stresu a fakt na takovýhle situace nejsem zvyklá.

Chytla jsem ho za paži a pomohla mu se zvednout ze sedadla. Když vystupoval, málem sebou flákl, ale ustál to, stejně jako já. Zabouchla jsem dveře a mávla jsem na taxikáře, který se téměř okamžitě rozjel a odjel pryč. Odbelhala jsem se na chodník k brance na naší zahradu a snažila se vytáhnout klíče z kapsy, kterou jsem měla na batohu. Samozřejmě že batoh jsem měla hozený na jednom rameni a neměla šanci se ke kapse dostat. Pustila jsem ho tedy na zem, snažila se balancovat s Leytonem a zároveň vyhrabat klíče. Když jsem je konečně našla, odemkla jsem a batoh lehce dokopala za branku. Pak jsem si ho pověsila na paži a pokračovala ke dveřím do domu. Tam taky nebylo odemčeno, což bylo dobrý znamení. Nikdo není doma, takže s Leytonem projdu nahoru a nikdo si ničeho nevšimne. Nevím co bude po tom, až ho tam dotáhnu, ale to ještě domyslím.

Zabouchla jsem za námi dveře, sundala si boty a rovnou jsem s Leytonem zamířila nahoru. Pravda, jeho boty asi nadělají nepořádek, ale to snad stihnu vytřít než se kdokoliv vrátí domů. Určitě ho nikam nebudu posazovat abych mu je sundala, to nebudu riskovat. Taky bych ho už ani nemusela zvednout, že?

„Už tam skoro jsme,'' řekla jsem mu když jsme byli v půlce schodů. Připadala jsem si jako při výšlapu na Everest a tak jsem potřebovala motivaci pro nás oba. 

„Promiň,'' omluvil se znova, zničehonic, stejně jako u hřiště. Rozhodla jsem se neodpovídat a šetřit si síly, protože měl stejně napůl zavřené oči a pořádně by mě nevnímal. Vyšla jsem poslední schod a tiše jsem zajásala. Milník dosažen! Už jsem jen udělala pár kroků do mého pokoje a opatrně jsem Leytona pustila na postel. Sundala jsem mu boty a zůstala jsem stát.

„Asi... budu...'' těžce polkl a přikryl si pusu slabou rukou.

„Jasně, jasně, počkej! Doběhnu pro něco kam můžeš, hlavně vydrž!'' snažila jsem se zabránit katastrofě, která tu hrozila. Samozřejmě by mi nevadilo to povlečení vyprat, ale vadily by mi otázky, který by si máma neodpustila. A věřte mi, že ona by si toho všimla. 

Rychle jsem seběhla schody a proběhla do koupelny v přízemí. Popadla jsem první kýbl kterej jsem našla (ani nevím co tu dělal) a běžela jsem zpátky nahoru. Schody jsem brala po dvou a málem jsem uklouzla po podlaze, když jsem zahnula do svého pokoje. Nakonec jsem se ale dostala k Leytonovi včas, protože na posteli nic nebylo. Přiskočila jsem na druhou půlku postele a pohladila ho po zpocených vlasech.

„Řekni až to budeš potřebovat,'' zašeptala jsem a odložila jsem kbelík na okraj postele. Potom jsem si k němu sedla blíž do tureckého sedu a vzala si jeho hlavu do klína. Ležel v klubíčku skoro jako kočka, která se snaží zahřát. Stále jsem mohla cítit jak se klepe a nenapadlo mě nic lepšího než vzít přehoz, který jsem měla složený hned vedle kýblu, a přikrýt ho alespoň tím. Pořád jsem ho vískala ve vlasech a snažila se aby měl co nejvíc komfortu, jak jen v tuhle chvíli bylo možné. Ano, přiznávám se, chtěla jsem na něj nalítnout a klást mu všechny otázky, které mám. Chtěla jsem zuřit a možná mu i dát facku, ale nedokázala jsem to, věděla jsem to ve vteřině, kdy jsem ho uviděla na zemi u hřiště. Vypadá tak zranitelně, že bych to prostě nezvládla unést. Sotva stál. Bledou kůži má lesklou od studeného potu a hrudník se mu s námahou zvedá mnohem rychleji než mně. Došlo mi, že jsem mu zapomněla vzít namočený ručník. Mohla bych mu tak navlhčit popraskané, téměř krvavé rty nebo potírat obličej a třeba mu ulevila od bolesti hlavy, kterou určitě má. Ale to už je teď jedno. Zbývá mi jen čekat než alespoň na chvíli usne a nabere trochu sil.