Soulmates & Drugs

Lži, lži a lži

Po škole jsem ležela v posteli a četla si knížku. Jediný problém byl v tom, že jsem se na text vůbec nedokázala soustředit. Pořád jsem čekala na to, kdy mi Leyton konečně řekne to, že chce s drogama skončit, že chce pomoct nebo to, že už takhle nechce žít. Brala bych cokoliv! Jakýkoliv vyjádření toho, že mu tahle situace není lhostejná a nechce se tím životním stylem pomalu zabít. Jenže i přes náš poslední rozhovor, kdy jsem měla pocit, že jsem se možná trefila do toho správnýho nervu, se stále nic neděje. Možná je moc brzo, ale to v tuhle chvíli úplně nedokážu vnímat nebo rozlišovat. 

Prostě už chci, aby byl konec. Abych nemusela lhát všem okolo sebe a řešit věci, jako je závislost. Najednou si přijdu jako dítě a hrozně toužím po tom, aby sem přišel nějaký dospělý a vyřešil to za mě. Jenže to není úplně reálný, to si bohužel uvědomuju moc dobře. Vysiluje mě to a za chvilku mi opravdu dojdou nápady na to, jak to všechno kočírovat a v rámci možností zvládat. Teď mi to totiž všechno přijde úplně nemožný. Jediný co je aspoň trochu ulehčující je to, že mám na svojí straně Sherwooda. Jo, vážně do něj vkládám svoje naděje, protože do sebe je už vkládat nehodlám. A když už jsme u toho, tak mi taky vyhovuje že si nemusím hrát na psychologa a že tomu rozumím a dokonce to i chápu. Ne, nerozumím, ne, nechápu. 

Najednou se ozval zvonek a vzhledem k tomu, že ještě nikdo kromě mě nebyl doma, musela jsem jít otevřít. Zaklapla jsem tedy knížku, zvedla jsem se z postele a seběhla jsem schody do přízemí. Když jsem otevřela dveře, nemohla jsem uvěřit svým očím. 

„Leytone? Wow, co tady děláš?'' mluvila jsem za chůze k brance, abych mu otevřela.

„Ehm, no, není mi úplně nejlíp, tak... prostě jsem přišel,'' řekl a podíval se do země. 

„Pane bože, aha, jo, pojď dál,'' řekla jsem rozpačitě. Ježíšku na křížku, na tohle nejsem vůbec připravená! Teď bych se fakt radši vrátila ke čtení tý knížky. Ale třeba je to moje chvíle? Mohla bych nadhodit Sherwooda... jenom musím zjistit, v jakým je Leyton rozpoložení. Kromě toho, že vypadá jako mrtvola, která právě vylezla ze svojí hrobky.

„Promiň, že otravuju.''

„Nee, neomlouvej se. Jsem ráda, že jsi přišel,'' řekla jsem když jsme se posadili na pohovku v obýváku. Sledovala jsem jeho ruce, které se začínaly lehce třást. Když si všiml mého pohledu, schoval je rychle do klína.

„Co jsi celý den dělala?''

„No, byla jsem ve škole,'' pousmála jsem se. Samozřejmě, on nebyl protože je pořád vyloučený. Asi je lepší se o tom nebavit, ne teď.

„Nějaký písemky?''

„Vlastně jo. Z matiky. Já to prostě vůbec nechápu! A to jsem se to snažila učit, ale neleze mi to do hlavy,'' rozpovídala jsem se.

„Matika? Třeba bych ti mohl pomoct. Už jsme to probírali a pokud vím, tak mi minulej rok matika docela šla. Teda, prolezl jsem,'' zasmál se. 

„Fakt?'' řekla jsem nevěřícně. 

„Zas tak blbej nejsem,'' ušklíbl se.

„No dobře, tak já si přinesu sešit a papír a můžeš mě tu doučit, Einsteine,'' mrkla jsem na něj a odešla jsem nahoru. Chvilku jsem se přehrabovala v tašce abych našla sešit a nějaký nepopsaný papír a pak vytáhla propisku z penálu. Rychle jsem byla zase dole a Leyton seděl na tom stejném místě jako když jsem odešla. I tak se mi ale zdál trochu jiný. 

„Tys něco rozlil? Nebo proč se na mě tak koukáš?'' uchechtla jsem se.

„Co? Ne, ne,'' zasmál se. „Jen ti to trvalo.''