Soulmates & Drugs

Podmínečné vyloučení

Pohled Leytona

Můj učitel na dějepis a zároveň něco jako nástupce současného ředitele, Sherwood, za námi zavřel dveře a usadil mě do křesla naproti jeho stolu a jeho křesla. Pořád jsem supěl, nemohl jsem uvolnit napjaté svaly a obličej jsem držel v zamračené grimase, obočí stažené k sobě. Neměl jsem tušení proč mě vláčel až k němu do kabinetu, když mě stačilo seřvat nebo mi sdělit trest rovnou na chodbě. Mně nic není, nemám na sobě ani škrábanec. Tak co mi sakra chce?

Upřeně jsem sledoval své ruce složené v klíně a skvrnu od krve, kterou jsem měl na riflích. Jak jsem říkal, není moje. Je to moje dílo, ale ne moje krev.

Učitel si sednul naproti mně a zkoumavě mě pozoroval.

„Už jsi v klidu, Leytone?'' zeptal se mě se stále stejným pohledem. 

„Já jsem v klidu celou dobu. V rámci možností,'' opáčil jsem. Oba jsme věděli, že to není pravda, ale co mu mám odpovědět na tak debilní otázku? Ne, fakt nejsem v klidu. Přísahám, že jestli mě dneska ještě někdo vytočí, skončí to hůř než krvavým nosem.

„Buď upřímnej. Jsme tu jen my dva.'' 

„A?'' poprvé jsem k němu zvedl zrak a tázavě jsem nadzvedl obočí. Co chce slyšet?

„Dobře, pomůžu ti,'' odmlčel se. „Leytone, co se děje? Zdá se mi, že je něco jinak, a nemyslím jen tu rvačku. Například známky se ti zhoršily. Dobře, nikdy jsi nebyl vyloženě jedničkář, ale to, co teď předvádíš, nebo spíš nepředvádíš, není úplně to pravý.''

„To vás nezajímá proč jsem mu vrazil?'' vyhnul jsem se odpovědi na jeho otázku. Co se děje ví jen Clariss. A ani ta teď nezná stoprocentní pravdu. Určitě to nebudu vykládat učiteli dějepisu, který má potřebu si zahrát na psychologa. 

„Takhle se kluk bije jen za svoji dámu,'' odvětil jednoduše, pokrčil rameny a nespouštěl mě z očí. Já svůj pohled sklopil a pohrával si s prsty v mém klíně. Možná má pravdu, ale pořád nevím co má tohle všechno znamenat. 

Prudce se nadechl a vstal z křesla. Trhl jsem sebou a podíval se na něj. „Asi by tě zajímalo, jaký bude tvůj trest. Bohužel, tekla krev a ne úplně málo. Na druhou stranu, bylo to poprvé co jsi něco takového udělal. Proto se za tebe u ředitele přimluvím a dostaneš jen podmínečné vyloučení,'' zastavil se u okna a otočil se na mě.

„Cože?!'' tentokrát jsem vstal já. „To nemyslíte vážně! Dal jsem mu jen jednou pěstí, ani to nebylo silný! Pár kapek krve a hned mě takhle potrestáte? Vsadím se, že kdyby to udělal někdo jinej, tak dostane maximálně důtku!'' rozčiloval jsem se. Tohle nemůže být pravda. Jak sám řekl, nikdy jsem nic takovýho neudělal! Nemá důvod dát mi hned tak tvrdej trest, sakra.

„Leytone, uklidni se. Nebylo to jen pár kapek. Kdyby to udělal někdo jiný, dostane naprosto stejný trest. A navíc tě ještě nikdo nevyloučil, jasný? Je to jen podmínečné.''

„Jasně, jsem JENOM v podmínce, to vůbec neznamená že stačí abych udělal malou blbou chybu a jsem v průseru,'' rozhodil jsem rukama a pak jsem si prohrábl vlasy spadající do mého obličeje.

„Tak se soustřeď na to, abys žádnou neudělal. Každopádně pořád jsi mi neodpověděl na otázku. Co se s tebou děje?'' zopakoval svoji předchozí otázku. Ušklíbl jsem se. Fakt si myslí, že teď mu něco řeknu? Že se mu svěřím se všemi mými tajemstvími? Ne, díky.

„Není to vaše starost. Necháte mě teď jít na hodinu? Nerad bych zameškal matiku,'' přehodil jsem si batoh přes rameno.

„Dobře, samozřejmě tě nechci a nemůžu zdržovat od učení. Jen poslední věc. Kdybys kdykoliv cokoliv potřeboval, můžeš se na mě obrátit. Věř mi, že vím, čím si procházíš. Bohužel,'' dodal. 

„Nepotřebuju aby mi někdo promlouval do duše, zvládám to,'' odsekl jsem a vyrazil jsem pryč ze dveří. Až pozdě mi došlo, co vlastně řekl a co jsem mu odpověděl.

Věř mi, že vím, čím si procházíš.

Co tím ksakru myslel? Nemůže to vědět. Nemůže vědět vůbec nic. Mám snad na čele napsáno "FEŤÁK"? Ne, tak jak by to mohl tušit nebo dokonce vědět? Nebo jak by mohl vědět jak se cítím? Nemá tušení co se děje, tak ať se zdrží komentářů. Jenže ať si myslí cokoliv, já jsem ho nevědomky jen ujistil v tom, že má pravdu. Moje odpověď mluvila sama za sebe. Takže správně, zase jsem to posral.

Celý den jsem po škole chodil jako duch a dělal že neslyším poznámky ostatních studentů, kteří si o sobě myslí jak jsou hrozně vtipný. Já sám jsem se cítil jako loser, nepotřeboval jsem k tomu ostatní. Vždycky jsem totiž po těchhle chodbách chodil jako král, s nějakou holkou blízko mě. Byl jsem místní "kanec". Sebevědomí tak vysoko, že bouralo strop. Byl jsem oblíbenej u kluků, u holek, ve výsledku i u učitelů. Nedělal jsem zbytečné problémy ale i přesto jsem si užíval všechno, co jsem chtěl. Dneska? Dneska se snažím dělat, že jsem neviditelnej a že neexistuju. Nemůžu se dočkat, až odtud vypadnu. Potřebuju pryč, jinak se tady udusím. Přijde to jenom mně, nebo je tu tak vydejcháno? Kriste! 

Protáhl jsem se kolem ostatních a vyběhl jsem ven na dvorek. Na chvíli jsem se zastavil abych se pořádně nadechl, ale pak jsem pokračoval dál. Nechtěl jsem nikomu stát v cestě, jistě bych i tímhle přitáhl pozornost na sebe. A o to dnes nestojím. Dnešek prostě stojí za hovno. Ale musím se uklidnit. Nemůžu posrat ještě ten víkend na chatě. Hlavně kvůli Clariss. Hrozně se na to těší a já ji to nechci zkazit. Takže nádech výdech, všechno bude v pohodě. Nebo aspoň musím předstírat, že bude.

Došel jsem domů, třísknul jsem z dveřmi a rovnou jsem zalezl do svého pokoje. Musím se sbalit a provést pár dechových cvičení na uklidnění mých čaker nebo něco takovýho, protože jinak se asi nezbavím toho horkého pocitu v mém hrudníku. Hrozně bych někoho nebo něco potřeboval praštit, ale není co. No a přesně proto na dechové cvičení a moje čakry zvysoka kašlu, já sám vím, co potřebují, ne? 

Na tom víkendu jsou pozitivní jen dvě věci. První je ta, že tu nebudu až se rodiče dozví o mém podmínečném vyloučení - něco mi říká, že bude mít máma co dělat, aby tátu zkrotila a já od toho budu několik kilometrů daleko. Až přijedu a budou si o tom chtít promluvit, určitě už to bude klidnější a já snad taky, protože uznávám, že hádat se s nima každý den u snídaně mě úplně nebaví. Ale taky nemůžu tátu nechat aby mu procházely jeho kecy. Vy byste se snad nebránili? Pokud říkáte že ne, tak lžete. Každý by se svojí maličkosti zastal, je to přirozený. Všichni se nakonec máme až moc rádi na to, abychom se nechali urážet a zesměšňovat. Nebo je nechali shazovat i to málo naší sebeúcty a sebevědomí, co máme.

Ta druhá věc je Clariss. Budu s ní prakticky tři dny, celé dvě noci. Nemůžu se dočkat. Nemůžu se dočkat až budu usínat vedle ní a vedle ní se i probouzet. Je to jako sen, věřte mi. Ona je jako sen. Pořád je pro mě nezvyk mít ji vedle sebe, někoho kdo o mě má zájem a stará se o mě. Je to všechno, po čem jsem kdy toužil. A i tak s ní nejednám narovinu, ač by si to jako jediná osoba na světě zasloužila. Jenže vím, jak moc by jí to zlomilo srdce, což jsem si slíbil, že nikdy neudělám. Jak zoufale se to snažím dodržet, kazím všechno ještě víc.

Pak je tu ale jedna negativní věc. Kokain. Crack. Heroin. Nic tam nebude. Já vím, jsou to jen dva, možná tři dny. To nezvládneš, Leytone? No, nevím. Nejsem si jistej a abych byl upřímnej, moc tomu nevěřím. Ale nehodlám se vzdát tak snadno. Pořád to mám pod kontrolou, pamatujete? Můžu přestat když budu chtít, a já chci přestat. Takže to prostě udělám, bez keců. Tyhle změny nálad zvládnu raz dva a budu v pohodě. To jsou jediný vedlejší účinky. Nebo abstinenční? Tak či tak, fyzicky mi nic není a psychika je jen v mojí hlavě. Jednoduše to budu ignorovat a bude to všechno vyřešeno. 

Zapnul jsem zip mojí cestovní tašky a zkontroloval čas. Za pár minut tu bude Clariss i s ostatními. Je načase jít a nastavit si pravidla. První pravidlo : Clariss se rozhodně nesmí dozvědět o té eskapádě ve škole. Vesměs se stejně nic nestalo, vyloučenej ve výsledku nejsem a zraněnej taky ne. Druhé pravidlo : Být v pohodě. Jak jednoduché, že? 

A třetí pravidlo : Užít si to. Čas s Clariss je víc než droga. Čas s Clariss je víc než trip, víc než kokain, víc než crack, víc než heroin. 

Pamatuj si to, Leytone.