Soulmates & Drugs

Nejistá

Probudila jsem se do čtvrtečního rána a hned jak jsem otevřela oči, cítila jsem jak hrozně se mi nechce vstávat. Nebo jít do školy a provozovat s někým sociální kontakt, jako je konverzace. Nejsem žádnej asociál, ale zrovna dneska bych nejradši zůstala v posteli, zahrabaná se sušenkami a u seriálu. Jenže si to nemůžu dovolit, přitáhlo by to nechtěnou pozornost Brook nebo Anette a já určitě nepotřebuju, aby se ve mně hrabaly. Mám je nejvíc ráda, ale něco prostě vědět nemůžou, nesmí a nemusí. Zkrátka budu doufat, že na Leytona nepřijde řeč a já dnešní školní den přežiju bez úhony. 

Což mi připomnělo to, že bych se měla podívat na mobil. Sebrala jsem ho z nočního stolku u postele a rozsvítila displej. Žádná zpráva. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Dobře je to v tom, že mě nejspíš Leyton nepotřebuje a je v pohodě. Špatně by to mohlo být v tom, že se mi ani neodvážil napsat a leží v posteli s dýmkou v ruce. Jo, vím jak se nejčastějc používá crack, včera jsem docela googlila. Googlila jsem všechno, co mě napadlo a nevím, jestli to bylo úplně chytrý. Teda chytře si určitě nepřijdu, spíš jako hypochondr googlící si svoje příznaky.

Stejně už si z toho moc nepamatuju a všude píšou jen to, co už dávno vím. Že drogy ničí lidi a že ze závislosti se pak dostává těžko, takže všem doporučují s drogami ani nezačínat. Jo, hrozná novinka. Všechny nás před tím varují, ale to je všechno co udělají. Dál pak píšou o euforických účincích drog a o tom, kde je sehnat. Jak je správně užívat. Nebo třeba jejich ceny. Tohle všechno napíšou jako první, ale to, že jedna špatná dávka a může být po vás, píšou až jako úplně poslední informaci. Takže pěkně děkuju za nic. 

S námahou jsem se zvedla z postele a otevřela jsem dveře od skříně. Popadla jsem černé džíny, šedé tílko a černou mikinu se třemi fázemi měsíce jako motiv. Já vím, není to nic na červený koberec, ale dneska určitě nemám náladu na něco extra neobyčejnýho. Chci pohodlnej outfit ve kterým si mě nikdo nebude všímat.

Se všemi věcmi a školním batohem na zádech jsem sešla schody dolů rovnou do kuchyně. Rodiče už nejspíš odjeli do práce, protože dům byl naprosto tichý. Neříkám že mi to nevyhovovalo, bylo to vlastně nejlepší co se mi mohlo takhle po ránu stát. Včera když jsem oběma vyprávěla o zápasu, vlastně jsem si až tak nevymýšlela. Ani bych tomu neříkala lhaní, jen jsem trochu mlžila a to se toleruje, ne? No dobře, aspoň jsem se snažila. Řekla jsem jim, že Leyton totálně válel a prakticky zachránil hru, i přesto že byl párkrát faulovanej od protihráčů. Taky jsem zmínila že potom ho vyhlásili jako nejlepšího hráče zápasu a abychom oslavili jeho úspěch, šli jsme společně na pizzu. Měla jsem pocit, že jsem to vylíčila tak sluníčkově, že mi nemůžou uvěřit. Ale zdálo se, že mi věří každé slovo, takže jsem byla spokojená a alespoň trocha nervů ze mě opadla. Utěšovala jsem se tím, že to bylo jen jednou a že už nikdy nebudu muset všem takhle debilně lhát jako malá holka. 

Mezitím co jsem pojídala chleba s marmeládou, projížděla jsem sociální sítě, stejně jako každý člověk dnešní doby. Zastavila jsem se u příspěvku, který přidala Anette. Byla tam na fotce s Gabem a oba se zubili do kamery. Anette k tomu napsala : 

Moje nejlepší druhá polovička! ♥ Děkuju že tu pro mě jsi. 

Byla jsem za ní šťastná, ale trochu jsem i žárlila. Já si tohle na svojí virtuální zeď pověsit nemohla. Ne, nestydím se za Leytona a není to tak, že bych ho nemilovala. Miluju ho celým svým srdcem, miluju pocit, který mi přináší jeho přítomnost a vůbec celá jeho existence. Cítím se díky němu dobře - kompletní a (za)milovaná. Jenže bych nemohla ignorovat fakt, že mezitím co na fotce bychom se tvářili jako dokonalý pár, ve skutečnosti máme problémů až nad hlavu. To je ten problém sociálních médií. Nevíte jestli to, co vidíte, můžete považovat za realitu. A já vím, že Anettina fotka je realita. Prošli si s Gabem ne moc dobrým obdobím, stejně jako každý pár, ale teď, alespoň prozatím, je jejich vztah zalitý sluncem.