Soulmates & Drugs

Záchrana vztahu

Pohled Leytona

Nastalo pondělí, a já se probudil u Lucase. Takže na ulici. Teda, nebyl jsem si jistý, že je pondělí. Celý víkend jsem strávil tady, u Lucase, a s injekcí a pivem v ruce. Víkendovka s heroinem, která uplynula hrozně pomalu, ale zároveň hrozně rychle. Teď sedím opřený o zeď a čumím do blba. Nad čím přemýšlím? Co s životem. Víte jak to myslím... Všechno co jsem mohl jsem posral. A uvědomuju si to až teď. Teď, když ze mě vyprchává heroin, a já si hned nepíchám další, mi to všechno dochází. To, co jsem udělal na chatě. Příšerně jsem Clariss ublížil. Vyčetl jsem ji všechno, na co jsem pomyslel, i věci, který nejsou chyba nikoho jinýho než mě. A je mi ze sebe zle. Nebo z toho heroinu? Nevim. Jediný co vím, je to, že jsem nechutně využil její snahu pomoct mi. Jak jsem ji sakra mohl vyčíst to, že se semnou vyspala? Jak mě to vůbec mohlo napadnout vyslovit?

Čůza.

Tak jsem ji řekl. A řekl jsem i horší věci, který ji dost možná ublížily ještě víc. Ale na ty ani nechci myslet. Někdo by to mohl přejít, mávnout nad tím rukou, protože jsem byl přece "jenom ožralej". Jenže takhle by to fungovat nemělo, ne? Zachoval jsem se jako kretén a měl bych si to vyžrat. Já jsem zodpovědnej za svůj jazyk a svoje chování. Měl bych se jí omluvit, a i to je málo. Všechno je málo. Co mám dělat? Já prostě nevim. Stydím se před ní vůbec postavit, natož podívat se jí do očí, po tom všem, co jsem vypustil z držky.

„Nad čím přemýšlíš? Pojď, dám ti ještě,'' chystal se vstát Lucas, který na tom byl podobně jako já. Pořád měl ale heroinu ve svých žilách víc.

„Ne, Lucasi. Díky, ale párty skončila. Je pondělí.'' Ani nevíte, kolik mě tohle odmítnutí stálo sil.

„A?'' podíval se na mě tázavě.

„Ehh, no... musím do školy?'' svraštil jsem obočí a nechápavě jsem zatřásl hlavou.

„Jo... Aha...'' kýval hlavou jako by se zasekl.

„Jo. Takže... jdu. Čus, díky,'' opřel jsem se o zeď a postavil jsem se na nohy. Přišly mi jako ze dřeva, a tak jsem si málem zase sedl zpátky. Naštěstí jsem se ještě zachytil o kontejner, takže jsem zůstal stát.

„Prachy přineseš pozdějc?'' zeptal se skoro nepřítomně.

„Jo, neboj. Brzo,'' mávl jsem nad ním rukou, protože je mi jasný, že si to za chvilku zase nebude pamatovat. Já bych si taky přál zapomenout, ale už jsem byl v zapomnění moc dlouho. Pravda, nezdá se, že bych někomu scházel. Teda, nejsem si jistej, možná je to tím, že můj mobil už je dobrejch pár hodin mrtvej, ale předtím si taky nepamatuju žádnou zprávu. Nebo jo? Možná od mámy. Ale od Clariss nic. Nedivím se jí, já bych se choval stejně. Vlastně bych se v tom nechal vykoupat, podusit ve vlastní šťávě. Ale ona taková není. Ona totiž není naštvaná, minimálně ne nějak zásadně. Je spíš smutná, raněná. A nejspíš zklamaná. A možná o sobě pochybuje, k čemuž jsem ji samozřejmě přinutil zase já. Víte proč? Protože TOHLE je můj jedinej talent! Ničím hezký věci a lidi, který si ještě myslej, že za něco stojím. Klasik Leyton. Těší mě.

Doplahočil jsem se k našemu domu a neměl jsem vůbec ponětí jak dlouho mi to trvalo. Nebo kolik je hodin. Jediný podle čeho jsem se mohl řídit, bylo světlo. A to mi neříkalo vůbec nic, protože klidně mohlo být ráno nebo i odpoledne. Měl jsem v sobě moc toxinů na to, abych to poznal a mohl se na to nějak soustředit. Takže mi zbývalo prostě vejít do domu a doufat, že jsou všichni pryč. Musím vypadat otřesně a jaksi nechci aby mě někdo viděl. Ne dokud se neuvidím jako první.

Pomalu jsem stlačil kliku a nakouknul jsem dovnitř. Chvilku jsem zůstal stát a poslouchal jsem. Nikde nikdo, úleva. Mám víc štěstí než rozumu, jak by řekla máma. Nah, tu jsem taky zklamal. Podmínečné vyloučení? To je asi moc i na ni. Přitom... není to zas tak velká věc, ne? Oficiálně se ještě nic neděje. Do školy chodím, všechno je v pohodě. K tátovi se ani vyjadřovat nebudu, protože ten se chová jako idiot vždycky. Před váma to můžu říct na plnou hubu, že?