Soulmates & Drugs

Nabízím ti pomoc

Pohled Leytona

Sherwood mě posadil do stejného křesla, do jakého mě posadil minule, a sednul si naproti mně. Vypadal docela naštvaně. Nechápal jsem proč. Je to snad jeho budoucnost, která je teď v sázce? Ne. Jsem jeho syn? Taky ne. Nemá nejmenší důvod se o mě jakkoliv starat nebo zajímat. Žádný učitel to tak nedělá, určitě ne tolik jako on. 

Sherwood pořád mlčel. Nemohl jsem to napjaté ticho vydržet, takže jsem ho prolomil první blbostí, která mě napadla. „Nevím jak vy, pane učiteli, ale já mám docela déjà vu,'' nervózně jsem se zasmál ale zase jsem ztichl. Sherwood mi věnoval přímo vražedný pohled.

„Leytone, ty jsi prostě vůl,'' masíroval si spánky a měl u toho přivřené oči. Co mám na to jako říct? Není moje chyba že na mě Blaze musí napráskat i takovou blbost jako je troška trávy. Ani jsem ji nepoužil, tak o co jde? Nikoho jsem tím neohrožoval, jak se matikářka snažila naznačit. Kdyby Blaze nebyl debil, tak se o tom nikdo nedozví a nic se nestalo. 

„Víš co jsi si tím teď způsobil, žejo, Leytone?'' 

„Ehhh...?'' nechápavě jsem přimhouřil oči. 

„Pane bože... Právě jsi si zařídil vyloučení. Chápeš to? Ne podmínečný, ale úplný. Totální.''

„Moment, jakože... jakože mě vyhazujete?'' zeptal jsem se. Srdce mi začínalo bušit o trochu rychleji, než by mělo. Někde vzadu v hlavě jsem měl jasno o mém vyloučení už v tu chvíli, kdy Blaze vytáhl tu marihuanu. Jenže až teď jsem pořádně otevřel oči.

„Já přímo ne, ale ano. Ano, vyhazujeme. Samozřejmě že se to pokusím vyjednat na vyloučení týdenní, maximálně měsíční, ale nemůžu ti nic slíbit,'' vstal a došel k oknu. Posadil se na parapet a sledoval mě. 

„Jsem v prdeli,'' ulevil jsem si. V hlavě mi žily reakce mámy, táty, Clariss... všech. Běželo mi tam to zklamání a vztek v jejich očích. Fajn, možná budu vyloučenej jen na týden, možná na měsíc. Ale pořád budu vyloučenej, a to je už dost velkej problém. Navíc v posledním ročníku na střední? Sakra velkej problém. 

„Ano, Leytone, taky by se to tak dalo říct. Tvé známky se zhoršily, tvůj výkon, zájem o studium a chování vůči žákům taktéž. Nechceš mi říct čím to je?'' díval se na mě těma prozíravýma očima. Rozčilovalo mě to. 

„A víte, že ani ne? Podívejte, já chápu, že mě chcete "zachránit" nebo "spasit" nebo jak tomu chcete říkat. Problém je, že o to nestojím. Já si svoje problémy dokážu vyřešit sám, jasný?'' vyskočil jsem ze židle a chtěl jsem co nejdřív zmizet.

„Moment, Leytone! Sedni si,'' řekl ostrým hlasem. Jeho pohled změkl. „Sedni si, prosím.'' Nevím proč, ale udělal jsem to. Asi se ukázaly zbytky mé slušnosti, o které již hodně lidí neví.

„O co vám jde?'' zeptal jsem se bez jakéhokoliv zdráhání. Je načase si věci ujasnit.

„Já zkrátka nechci aby sis pokazil život. Jsi na dobré cestě k tomu, abys to udělal. Nenechám tě udělat takovou chybu.''

„Fajn. Proč vám ale tak hrozně jde o můj život? Kde berete tu jistotu, že o mně něco víte? Nevíte o mně nic, a já fakt nemám náladu na tyhle sračky! Pardon,'' omluvil jsem se vzápětí za svůj slovník.

„Podívej, Leytone, přestaneme chodit kolem horké kaše. Chceš pravdu? Řeknu ti jí, řeknu ti jak to je,'' odmlčel se, nejspíš nabíral odvahu. „Vím, v čem jedeš. A nemyslím tím tu trávu. Sám víš o čem mluvím, ne?'' Zalilo mě vedro a cítil jsem, jak mi pulzují končetiny. Pane bože.