Soulmates & Drugs

Jsme na tom stejně

Následující den jsem celou dobu seděla ve škole tak vystresovaná ze schůzky se Sherwoodem, že jsem nemohla myslet na nic jiného. Navenek jsem to samozřejmě nedávala znát (minimálně jsem se o to snažila), protože holky o tom nesmí nic vědět, ale ve skutečnosti byl můj žaludek jako na vodě a už jen při představě, že vstupuju do Leytonovy školy, se mi rozbušilo srdce. Já vím, jsem asi moc dramatická, ale je to prostě nezvyklá událost. Fakt každý den nechodím na schůzky s učiteli, kteří mají Leytonovi pomoct s drogovou závislostí, jasný?

Když moje utrpení ve škole skončilo a já se opět rozloučila s Brooke a Anette, zamířila jsem rovnou k Leytonově škole. Měla jsem trochu skluz, takže jsem chvilkama popobíhala jako blbec, ale za nějakou dobu jsem opravdu stála před budovou, která pro mě dneska byla obzvlášť významná. Zkontrolovala jsem čas a párkrát se zhluboka nadechla. Je čas jít. 

Rozešla jsem se směrem k masivním dveřím a kupodivu je bez problému otevřela. Myslela jsem, že budu muset zvonit, přemlouvat školníka ať mě pustí dovnitř a podobný věci, který by se mi s mým štěstím mohly stát, ale naštěstí ne. Oddechla jsem si a vydala jsem se na cestu do Sherwoodova kabinetu. Procházela jsem tou chodbou a každý krok se mi podnikal hůř a hůř, ruce se mi začínaly pomalu ale jistě potit. Klid, Clariss. Domluvíš se s ním a zase rychle odejdeš. Nic, co bys nezvládla, ne?

Přišla jsem ke dveřím, kde bylo jasně napsáno Daniel Sherwood, zástupce ředitele. Zvedla jsem svou ruku a bez čekání jsem zaklepala. Kdybych ještě chvíli stála a váhala, tak snad odejdu, což si nemůžu v žádným případě dovolit. 

„Dále,'' ozvalo se zevnitř. Zmáčkla jsem kliku a s lehce roztřesenými koleny jsem vstoupila dovnitř.

„Dobrý den,'' pozdravila jsem přiškrceně a zavřela jsem za sebou dveře.

„Ahoj, Clariss. Už jsem tě čekal,'' pousmál se, čímž se mě evidentně snažil trochu uklidnit. Nemůžu říct, že by se mu to povedlo, ale snaha se cení. 

„Posaď se,'' kývl směrem ke křeslu naproti jeho stolu. Udělala jsem to, co mi řekl a čekala jsem, až se posadí naproti mně. 

„Tak. Co kdybys mi řekla, jak to s Leytonem opravdu je? Snažil jsem se ho ptát, ale nepřekvapivě mi nic extra neřekl,'' zavrtěl hlavou.

„No... je to složitý. Ale mám pocit, že to sám nezvládne. Ani já mu už nemůžu pomoct.''

„Proč si to myslíš?''

„Protože s ním není řeč!'' hlesla jsem zoufaleji než jsem chtěla. „Už několikrát jsem se mu to snažila vymluvit. Jenže nikdy z toho nic dobrýho nekáplo, pokud nepočítám sliby, který se stejně nechystal splnit. Akorát jsem se do toho zapletla taky a teď...'' zlomil se mi hlas a v očích jsem ucítila tu známou slanou vodu. Pane bože, nebuď citlivka! 

„Chápu, klasické znaky závislého člověka,'' konstatoval a pak jako by mu došel význam mé poslední věty. „Zapletla taky? To znamená, že sis něco dala s ním,'' ujistil se.

Povzdechla jsem si. „Jo. Jo, dala jsem si s ním. Jsem tak blbá!'' schovala jsem si obličej do dlaní a proklínala sama sebe. Teď když jsem to před někým vyslovila nahlas, tak mi došlo jak hrozně naivní jsem byla. Vážně jsem si myslela, že když si s ním dám, tak mi to pomůže ve vyřešení jeho závislosti? Samozřejmě že ne, bože! Akorát jsem si zadělala na pořádnej problém. Jako bych jich už neměla dost!

„Klid, Clariss. Já tě soudit nebudu, jasný? Ale jestli má tohle fungovat, tak si musíme navzájem věřit. Vím, že jsem pro tebe cizí člověk, ale musíš ke mně být vždycky upřímná,'' začal.