Soulmates & Drugs

Nemusel by mít takové štěstí

Pohled Sherwooda

Clariss odešla a já si sundal brýle abych si mohl promnout mé oči. Byl jsem víc nervózní než jsem dával znát a dost mě to vyčerpalo, jak se teď projevuje. Ale bude to stát za to. Leyton možná není nikdo z mého blízkého okruhu rodiny nebo přátel, ale je to můj student. A co víc, moc dobře vím, z čím se potýká. Kdybych jen přihlížel a nechal ho, aby se zničil, nemohl bych s klidným svědomím dál učit nebo žít. Chci mu pomoct a i když se bojím, že to nezvládnu, nemůžu se tím strachem nechat ovládat. Když bych se ani nesnažil, hodně dlouho bych toho litoval. Drogy vám totiž vezmou víc, než si normální lidé vůbec dokážou představit, to mi věřte. A já odmítám vystavit Leytona tomu samému.

Ach... Clariss mi tak hrozně připomíná Alyssu... Taky se hrozně snažila abych neskončil tam, kde jsem nakonec stejně skončil. Určitě z toho ale ani na vteřinu neviním ji, to ne. Byla jen a jen moje chyba, že jsem si nedokázal přiznat a uvědomit, kde je ve skutečnosti ten problém (samozřejmě že návykové látky byly až na posledním místě). Když se na to podívám zpětně, divím se že ode mě dávno neodešla. Teda, ne že by mohla. To je to požehnání a zároveň prokletí spřízněných duší. Nemůžete od sebe odejít. Někdy to může být tak skličující a úzkostné, až ani nevíte co máte dělat. A je mi hrozně líto, že jsem tomu vystavil Alyssu. Jednou jsem to tak přehnal, že jsem se sám od sebe probral z toho omamujícího transu.

„Co? Co tím chceš říct, že ses mě o pomoc neprosil? To nemůžeš myslet vážně, Danieli! Jako blbka se tě snažím udržet v normálním životě a ty se mi odvděčíš takhle? Vzpamatuj se sakra!''

„Nejsi to ty, která by se měla vzpamatovat? Naposledy když jsem se díval, byl to můj život, ne tvůj! Ty si běž klidně sbírat pampelišky a plést z nich věnečky, ale já svůj život budu žít tak, abych se neunudil k smrti. Budu ho žít tak, jak chci já, ne někdo další! Jsi pro mě nepodstatná, rozumíš? Neznamenáš v mým životě nic! Nemůžeš to pochopit?!'' vykřikl jsem a napruženě ji sledoval. Tvářila se vzpurně, jako by mi chtěla oponovat a dát mi další neprůstřelné argumenty. Pak se tvářila jako by mi chtěla dát pěstí a o vteřinu později se celá tahle maska sesypala a roztříštila jako zrcadlo. Oči se jí zalily slzami a hrudník se ji divoce zvedal.

„Nic pro tebe neznamenám?'' zamumlala a ruce si pevně založila na prsou. Po tvářích jí začaly stékat slzy a její výraz byl plný bolesti, zklamání, smutku a všech negativních emocí, které si jen dokážete představit. Pak se otočila a nechala mě stát v dešti, promoklého až na kost. Alyssa ode mě odešla. Odešla a ani jednou se neotočila. 

A víte, co jsem udělal pak? Ne, neomluvil jsem se ji. Nežadonil jsem ji o odpuštění, nepřinesl jsem jí sto růží a nebo bonboniéru jako hrom. Neudělal jsem nic pro to, abych to zlepšil. Místo toho jsem šel domů, střelil jsem si do žil všechno, co jsem našel, abych utlumil ty neutuchající výčitky a znechucení ze sebe samého, a snažil se utéct před tíhou mých vlastních akcí a činů. Docílil jsem jen toho, že jsem se málem předávkoval. Nic moc si z toho sice nepamatuju, ale to důležité ano. 

Já, ležící ve svém pokoji na zemi, a moje matka, která v tu dobu i přes všechny okolnosti neměla nejmenší tušení, že v něčem takhle lítám, hrozně plakala a zoufale na mě mluvila jedno přes druhé, jen abych se probral. Nedokázal jsem ze sebe dostat žádné slovo. Jen jsem rozostřeně sledoval to, jak jí řasenka stéká po tváři a oči plné zármutku hledají nejbližší telefon, jímž by mohla zavolat pomoc. Když jsem se probral v nemocnici, Alyssa s mámou seděly vedle mé postele, oči opuchlé od neustálého nářku, a trpělivě čekaly na to, jestli se ještě vůbec někdy probudím. Když jsem je tam tak viděl, bez života a bez sebemenší jiskry, všechno jsem si uvědomil. Málem mě ty tak hrozně úžasné drogy zabily. Já bych byl v pohodě, ale ony? Tak moc bych je ranil, že by to nepřežily. Jako by do mě uhodil blesk a já si řekl, že takhle to dál nejde. Musím přestat. A tak se taky stalo. Nebylo to lehký a určitě se mi to nepodařilo na první pokus. Několikrát jsem se vrátil k tomu zničujícímu zlozvyku, který mě málem stál život. Ale stalo se to, nakonec ano. Jenže za jakou cenu? Nikdo si to nedokáže představit a svědomí mě honí neustále. Následků je až moc.

A právě proto chci Leytonovi pomoct. Nemůžu dopustit, aby tak moc ublížil sobě i dalším lidem okolo. Nemůžu dopustit, aby to zašlo tam, odkud by již nemuselo být cesty zpět. Já to nakonec přežil, ale on?

Leyton by nemusel mít takové štěstí.