Soulmates & Drugs

Chata

Další dva týdny probíhaly vcelku normálně, rutinně. Chodila jsem do školy, hrála na kytaru (něco jsem zahrála i Leytonovi, byť jsem se musela překonat), psala si s Leytonem nebo s ním zkrátka trávila čas. Někdy jsme byli u něj a jindy jsme si zase zašli na jídlo nebo se prostě jen projít. A já jsem byla šťastná, užívala jsem si všeho, co s nově nabytým vztahem přicházelo. Všech záchvatů smíchu, polibků nebo úplně zcestných vtipů. 

A najednou i pozornosti. Bylo super mít tu někoho, pro koho jste vždy první volba, ať se děje co se děje. Nebo někoho, kdo si všimne když nejste ve své kůži. Anette s Brook, případně Natalie, jsou samozřejmě kamarádky do deště, ale spřízněná duše je v tomhle ohledu prostě jiná. Člověk je s tím druhým spojen nejen slovy nebo prázdnými sliby že "tu pro mě bude navždy". Je to spojení na celý život, emoční, duševní a do jisté míry i fyzické. Najednou jste kompletní a ve vaší životní skládačce už nic zásadního nechybí. 

Každopádně dneska, jako vždy, vstávám do školy. Je čtvrtek a venku už je docela dost chladno, říjen a podzim v plném proudu. Vůbec se mi tam do toho nečasu nechce, ale má to i svoje kouzlo, pokud nepočítáme vstávání za tmy a hroznou zimu když se vyhrabete z teplé postele. Na druhou stranu, stromy obseté barevnými listy tohle období roku zkrášlují dostatečně. Já mám podzim ráda, se vším všudy. Zalezu si do postele s kakaem, teplýma ponožkama a knížkou, nebo třeba s kytarou. 

„Dobré ráno,'' pozdravila jsem rodiče se zívnutím když jsem sešla ze schodů do kuchyně. Sesunula jsem se na židli vedle mámy, která seděla naproti tátovi. Oba ještě snídali, což se nestává moc často. Asi se jim taky nechtělo z postele a já se vůbec nedivím. Nejradši bych tam zůstala celý den.

„Dobré ráno, ospalče,'' řekl táta, uklonil se jako jakýsi buddhista při pozdravu a mámě se na tváři objevil pobavený úsměv. 

„Hele, zas tak dlouho jsem nespala,'' upozornila jsem oba. 

„Tady máš tousty,'' podala mi máma talíř s jídlem. Rozzářila jsem se a vrhla jsem se do toho jako bych byla medvěd připravující se na zimu.

„Děkujuu,'' zahuhlala jsem s plnou pusou. Dobře, asi jsem připomínala spíš křečka nebo sysla.

„Jak se vlastně daří s Leytonem? Moc o něm neslyším,'' zeptal se táta a strčil si do pusy poslední sousto.

„No joo, tak ono není co vyprávět,'' pokrčila jsem rameny. „Prostě spolu trávíme čas, děláme pořád tak nějak to samý. Poznáváme se. Neboj, jednou ho k nám pozvu.''

„Chceš říct, že není co vyprávět, protože se poznáváte způsobem otcům nepřístupným?'' rýpla do mě máma a nedokázala udržet vážnou tvář. Zasmála se a stejně jako já sledovala tátův vykolejený výraz.

„Mami!'' okřikla jsem ji, ale můj výraz taky nezůstal kamenný.

„Že jsem se vůbec ptal,'' opáčil táta s úšklebkem a šel po sobě umýt talíř. Máma se za moment zvedla a šla udělat to samé. Já dojedla tousty a odložila jsem talíř do dřezu. Umyju ho odpoledne, teď se mi bohužel fakt nechce. 

„Tak my jedeme Clariss, jo? Nic si nezapomeň,'' zavolala na mě máma když se s tátou oblékali v chodbě.

„Já si nikdy nic nezapomínám!'' zvolala jsem nazpět.

„To známe,'' odpověděl táta a já slyšela jejich tlumený smích.

„Vážně mě tu nikdo nemůže brát vážně?'' rozhodila jsem rukama, i když mě ani jeden z nich neviděl.