Soulmates & Drugs

Královna

Pohled Leytona

Včera přišli rodiče domů až večer a já měl plnou hlavu svých starostí, proto když máma přišla do pokoje aby zahájila svůj obvyklý výslech, dělal jsem že spím. Naštěstí se mě nepokoušela vzbudit a prostě odešla, za což jsem byl dost vděčnej. Nakonec to skončilo tak, že jsem opravdu usnul. Spal jsem až do té doby, než mi v kapse zavibroval mobil kvůli budíku. Otráveně jsem otevřel oči a převalil se na záda. Vytáhl jsem mobil z kapsy a vypnul uši rvoucí vyzvánění. Přemluvil jsem se abych se posadil a natáhl si tričko, které jsem včera nechal ležet na zemi, společně s mikinou. I tak ale musím uznat, že jsem tu uklidil víc než dobře. Sice to pořád není žádná sterilní místnost, ale na moje poměry? Ujde to. Solidní práce, Leytone.

Stoupl jsem si a protáhl si bolavá záda. Asi to bude z toho, jak jsem včera na hřišti do každýho vrážel. Bože, muselo to bejt trapný... Vyjel jsem po tom týpkovi úplně zbytečně a můžu bejt rád, že jsem mu třeba nezlomil nos nebo tak něco. Kdyby mě od něj neodtrhli, určitě by to dopadlo hůř. Nebo kdyby se mi neudělalo tak hrozně zle a nevyloučili mě na zbytek zápasu. No nevadí, prostě se to stalo. Jdeme dál. 

Ještě než jsem otevřel dveře z pokoje, sáhl jsem si do druhé kapsy. Ani nevím proč jsem to udělal, ale je to dobře. Včera jsem si tam nechal crack a kokain, kterej by určitě nikdo neměl vidět nebo najít v mé kapse. Takže jsem ty dva pytlíky štěstí uložil do stejného šuplíku jako vždycky a opustil pokoj. A ne, nebojím se že to tam někdo najde. Nikdo mi sem nechodí a pokud jo, tak mi určitě nebude lézt do šuplíku od stolu, na kterém si jako vzorný student dělám úkoly. Dobře, možná ne vždycky, ale byly takové doby. Poslední dobou mám holt jiné starosti než dělat nepotřebné úkoly do školy.

Sešel jsem schody do přízemí a prošel jsem do kuchyně. Máma dělala míchaná vajíčka a asi mě už očekávala.

„Dobré ráno,'' řekl jsem rozespale. Jen se na mě letmo podívala a nic neřekla. Položila přede mě talíř s vajíčkama a podívala se na mě jako kdybych zabil koťátko.

„Co je?'' zeptal jsem se, protože to je nejspíš to co chce.

„Kdy jsi mi měl v plánu říct to, že jsi našel svoji spřízněnou duši? Viděla jsem to tetování,'' ruce si založila na hrudi a nespouštěla ze mě oči.

„No... měl jsem to říct? Stejně by to nikoho nezajímalo,'' odpověděl jsem a začal jsem jíst. Proti tomu přece nemůže argumentovat. Je to jenom konstatování faktu, pravdy, kterou všichni známe.

„Leytone! Jak to můžeš říct? Máme tě přece rádi,'' sedla si vedle mě, chytila mě oběma rukama za moji ruku a jako vždycky totálně obrátila. Takhle to je vždycky, jen pro vaši informaci. Pořád totéž v bleděmodrém. Vyjede na mě, ideálně mě nějak pozuráží (dneska to není tak dramatický, ale chápeme se, že?) a když jí řeknu něco, co je její chyba a za co by se mohla cítit špatně, začne se ke mně chovat jako k nejoblíbenějšímu synovi. Přitom oba víme, kdo je tu to oblíbené dítě. Nápověda - já to nejsem.

„Jasně,'' opáčil jsem, setřásl její ruce a vzal si do ruky zpátky vidličku. Vložil jsem do pusy další sousto a doufal, že tenhle rozhovor je u konce.

„Řekneš mi aspoň jak se jmenuje? Znám ji? A co kdybys ji pozval?'' začala se nadšeně vyptávat. Protočil jsem oči nad tím, jak hrozně krátkozraká je. Myslí si, že jedno "máme tě rádi" smaže všechno ostatní? I tak ji ale musím odpovědět, protože hádat se s ní takhle po ránu nechci. Nemám na to sílu ani náladu. 

„Jmenuje se Clariss Whiteová. Ne, neznáš ji. A ne, nikam ji zvát nebudu. Ještě je brzo, měli jsme jen jedno rande,'' podíval jsem se na mámu s výrazem, který říkal jediné : nepřemlouvej mě.