Soulmates & Drugs

Nechci být ta rozumná

Ani nevím jak, ale najednou jsem stála před našim domem a vytahovala jsem klíče z tašky. Už je skoro šest hodin, takže je pořádný šero. A já se snažím vyhýbat tomu, co se stalo. Pamatujete si? Já až moc dobře. Přišla jsem za Leytonem abych mu vymluvila drogy a sama jsem se pak sjela a užívala si s ním dobrý tři hodiny u něj doma. Odešla jsem těsně před tím, než přijeli jeho rodiče. A jsem za to fakt vděčná, protože v mým stavu úplně netoužím po setkání s někým novým a tak důležitým. 

Cestou domů jsem ale přece jen měla čas přemýšlet. Kokain ze mě pomalu vyprchával a já se cítila fakt na nic, jenže jsem nemohla přestat. Hlavou mi kolovaly všechny možný výčitky, stejně jako nápady. Jeden nápad se dostal do top 10, pak do top 3 a nakonec vyhrál. Ten plán je... no, možná to není úplně plán. Jen to prostě musím zkusit, protože už nemám jinou možnost. 

Víte, jak jsem Leytonovi slíbila to, že si s ním něco dám? Ještě předtím se Leyton zmínil o učiteli z jeho školy, Sherwoodovi. Podle jeho slov je Sherwood bývalý narkoman, který to ale překonal a evidentně to dotáhnul až na post učitele na střední. To se mi zdá jako docela dobrej výsledek.

Na stránkách jeho školy by na něj teda snad mohl být kontakt. Musí. Chci mu totiž napsat, zavolat... cokoliv. Hlavně se s ním potřebuju nějak domluvit na pomoci. Nevím co mu řeknu, nevím co bych mu měla říct, nevím nic. Vím jen, že ho potřebuju. Oba ho potřebujeme. Leyton už je v tom docela hluboko a já... však vidíte sami. Já to pomalu přestávám zvládat, byť se snažím si nalhávat že to tak není. To znamená, že Leytonovi já určitě nepomůžu. 

Co si od toho slibuju? Nemám tušení. Třeba nám dá nějaký rady, promluví nám do duše... je mi to jedno. Hlavně v tom už nechci být sama a potřebuju, aby o tom někdo věděl. Kdokoliv, komu to můžu říct, je vítán. Tahle tíha už z mých ramen musí jít dolů.

„Ahoj, jsem doma!'' zavolala jsem když jsem si zouvala boty. Máma mě pozdravila nazpátek a víc se mnou nezabývala. Táta nejspíš ještě není doma, což mi určitě nevadí. Vyšla jsem schody do svého pokoje a zapnula jsem si notebook, který ležel na mém stole. Našla jsem si stránku Leytonovy školy a najela jsem si na kontakty. Oddechla jsem si když jsem hned spatřila Sherwoodovo jméno a vedle toho telefonní číslo. Neváhala jsem a popadla jsem telefon, kde jsem si ho hned zapsala. 

Zaklapla jsem notebook a zůstala jsem sedět na posteli. Uznávám, zavolat mu je těžší než se zdálo. Vždyť ho vůbec neznám! Nevím jestli je fakt ochotnej pomoct tak, jak to říkal Leyton. Třeba mě pošle do háje a ještě nás nahlásí na policii, protože bereme drogy. Pane bože! Tak jo, musím se uklidnit. Prostě to zkusím. Neznám ho, on nezná mě. Když mu neřeknu moje jméno, tak jsem prakticky anonymní, ne? Ne? Asi ne. Nevadí, prostě to udělám. Nebudu nad tím přemýšlet, jinak se nikam nedostanu. Prostě naťukám jeho číslo... přesně takhle... a teď jen zmáčknu to prokletý zelený retro sluchátko na displeji. 

„No taak, vezměte to!'' pochodovala jsem po pokoji a poslouchala jsem pípání, které mi znělo do ucha. Musí to vzít, protože znova už tu odvahu na to, abych mu zavolala, neseberu.

„Sherwood, prosím?'' uslyšela jsem jeho hlas a zamrzla jsem na místě. Jako bych zapomněla jak se mluví, protože jsem ze sebe nemohla dostat ani slovo.

„Haló?''

No tak, Clariss! „Ehm, dobrý den,'' řekla jsem přiškrceně.

„S kým mám tu čest?'' 

„Pardon, jmenuju se Clariss Whiteová,'' vypadlo ze mě. Chtěla jsem hrozně lhát a říct nějaké smyšlené jméno, ale nic mě najednou nenapadalo a automaticky jsem tak řekla to své. To by asi bylo k té anonymitě, co? Fůha, dobrý, to zvládnu. Prostě řeknu pravý důvod, proč mu volám. Řeknu to tak, jak to je. Jak to může být těžký?

„Co potřebuješ, Clariss?'' Jsem ráda, že mi tyká. Vykání by mě vystresovalo ještě víc, to jsem si jistá.

Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla. Musel to slyšet i on, protože na mě promluvil.

„Nebo by to pro tebe bylo lepší spíš z očí do očí?'' nabídl mi vlídným tónem. „Asi nevoláš kvůli známkám nebo opravnému testu.''

„Ne, to nevolám. Já nejsem z vaší školy, víte? Takže...'' odpověděla jsem váhavě a stále při tom kroužila po pokoji. Bála jsem se, že mě odmítne. Protože co je mu do cizí holky, kterou ani neučí? Která ani nechodí na stejnou školu, kde on učí? Tohle je taková chyba...

„Dobře, tak jestli ti to pomůže, můžeš mi alespoň ve zkratce říct o co jde.'' Byla jsem překvapená nad tím, jak se ke mně chová. Tohle že je obyčejnej učitel? Kdybych volala některýmu z našich učitelů, tak mě pošlou do háje. Leze to ze mě jak z chlupatý deky a moc dobře to vím. Jen zkrátka nemůžu přijít na to, jak to co nejlíp říct. A on se mnou má až neobvyklou trpělivost.

„Tak jo, nevím jak to říct. Víte, kdo je Leyton? Leyton Price? O něj jde.''

„Ano, Leyton. Jde o...?'' řekl tázavě a zbytek věty nechal viset ve vzduchu. Oba jme v tu chvíli věděli, co myslí. Jestli jde o drogy? Samozřejmě. A jsem fakt zoufalá, pane učiteli. 

„Přesně o to jde. Já prostě nevím, co dělat,'' potvrdila jsem mu třesoucím se hlasem. Co to se mnou je? Hlavně se nerozbreč prosím tě!

„Dobře, klid, Clariss. Tohle bude opravdu lepší probrat osobně. Do kolika máš zítra školu?''

„Moment, ehm, do... dvou. Do dvou,'' kývla jsem jako by mě mohl vidět.

„Dobře. Co říkáš na to, že bychom se zítra sešli třeba v půl třetí? U mě v kabinetu, nikdo nás tam nebude rušit.''

„Tak jo, to bude ideální. Jen už to někomu prostě musím říct," vydechla jsem a zavrtěla jsem hlavou. 

„Neboj, už v tom nebudeš sama,'' ujistil mě a v jeho hlase jsem slyšela lehký povzbudivý úsměv, který měl určitě na rtech. 

„Hrozně moc děkuju... I za to, jak se ke mně chováte, i když vás tu takhle otravuju,'' neudržela jsem se a vyřkla jsem to nahlas. Prostě potřebuju aby věděl, že si uvědomuju, jak otravná jsem a cením si toho, že se chová tak, jak se chová.

„Ještě mi neděkuj, jasný? Neotravuješ. Jsem rád, že ti Leytonova situace není lhostejná.'' Kdyby jen Leytonova...

„To určitě ne.''

„Tak, jestli je to všechno, tak se uvidíme zítra, ano?''

„Jasně, jasně, nebudu vás zdržovat. Ještě jednou děkuju! Na shledanou.''

„Drž se,'' rozloučil se a já zmoženě padla na postel. Pane bože, já to zvládla. Já to udělala. Domluvila jsem si s ním schůzku a reálně tam půjdu. Budu se s ním bavit o drogách a o všem, co v sobě už zkrátka nemůžu dál dusit. To je šílenost! Můžu se jen modlit že ví, jak nám pomoct. Protože já už nevím fakt nic. 

Ani nevíte jak moc se pořád divím, že mi dal tolik prostoru. Netlačil na mě, nespěchal, nedělal žádný poznámky ohledně toho, jak moc je moje vyjadřování na nic. Ani si nehrál na to, že o Leytonovi a jeho problému nic neví. Pomohl mi už jen tím, jak chápavě se choval, a já teď jenom žasnu. Zdá se to jako sen - nebo noční můra -, ale je to realita. Konečně o tom někomu řeknu. Konečně to všechno vyslovím nahlas a konečně v tom nebudu sama. Abych byla upřímná, těším se zkrátka na to, že v tom bude někdo dospělej. Pořád je mi jenom 17 a v tuhle chvíli se cítím jako dítě, který si neví rady s mňoukajícím kotětem na stromě. Jsem unavená z toho, že musím být ta rozumná. Nechci být ta rozumná. Chci mít někoho, kdo mi řekne co mám dělat a já to mohla splnit. Chci někoho, kdo mě s Leytonem povede, protože já už na to nemám.

Takže... asi zítra na viděnou, pane Sherwoode.