Soulmates & Drugs

Extáze

Pohled Leytona

Po rozloučení s Clariss jsem se vydal na cestu domů. Teda, alespoň jsem to původně zamýšlel. Hned jak jsem zašel za roh, moje nadšení z polibku a celého dne rychle opadlo. Před minutou jsem možná byl nejšťastnější člověk ve městě, ale teď jsem zase zpátky na svojí běžné náladě. Podíval jsem se na svoje ruce. Cítil jsem, že se mi začínají potit a třást. Vlastně mi bylo hrozně zle od žaludku a musel jsem se držet abych tu nevyklopil to kafe co jsme měli. Nechápal jsem, co se děje. Je to snad absťák? To je přece blbost. Určitě je to blbost. Vždyť jsem ten herák měl poprvý. Nemůžu na něm hned tolik jet! 

I z toho důvodu, že si toho Clariss všimla. Ach, jeden vpich a ona si toho hned musí všimnout. Proč?! Nechci o ní přijít a nechci jí ani lhát. Ne že by mi teda věřila... Viděl jsem na ní že to přešla jen kvůli tomu, aby nám nezkazila první rande. Dokonce si všimla i popotahování. Zvláštní, asi mi nikdy nedošlo že to dělám tak často. Co když si toho všimnou i ostatní? Ne, to ne. Všichni občas popotáhnou. A všichni občas jdou na odběr krve odkud si odnesou malou modřinu na paži. Nic víc se nestalo.

Zamotala se mi hlava. Opřel jsem se o plot zahrady jednoho domu a litoval toho, že jsem si vzal jen tuhle košili. Začíná mi být zima a nemůžu si dát ani kapuci. Pane bože! Rychle. Musím rychle k Lucasovi. Jo, přesně tak. Musím za ním. Potřebuju něco, co mě zbaví tohohle otravnýho pocitu. Potřebuju, aby mi dal cokoliv, co mě toho zbaví. Klidně i kokain, stejně už mi dochází. Je ale pravda, že bych mu měl jako první napsat.

Vytáhl jsem mobil a napsal jsem : Čus Lucasi. Můžu přijít? Potřeboval bych nějakou radost do života.

Téměř hned mi přišla odpověď : Kdykoliv. Jsem ready.

Po nějaké chvíli, nemám absolutní tušení jak dlouho to bylo, jsem zahnul do tmavé uličky, která vedla do další, a jejíž vchod byl zakrytý starým kobercem přehozeným přes tyč připevněnou ke zdím dvou opuštěných domů. Prořítil jsem se těmihle improvizovanými dveřmi a spatřil Lucase jak sedí na dřevěné bedně a kouří cigaretu. Nacházely se tu taky dva kontejnery s igelitovými pytli, ve kterých byly velice dobře schované zásoby jeho matroše. Vlastně více lidí než jen jeho. Je totiž jasný že tenhle byznys nevede sám a ani jako jediný.

„No sláva, už jsem myslel že sem tu svoji prdel nedostaneš,'' típnul cigaretu o černý stůl před ním.

„Sorry, pěšky jsem to neměl úplně kousek. Dáš mi něco?'' opřel jsem se o zeď.

„Stačí říct co,'' uvelebil se a dal si ruce za hlavu. Sám jsem vlastně nevěděl co chci. Jen jsem chtěl, abych se přestal cítit tak na nic.

„Co tě žere, kámo? Třeba ti pak budu moct navrhnout ideální možnost.''

„Pff, mám se svěřovat tobě? Sjedeš se a všem to vykecáš, jsi horší jak ženská,'' zavrtěl jsem hlavou.

„No a jako správný ženský mi taky je docela jasný o co jde, i bez toho abys mi to řekl. Jde o tu buchtu ze včera?''

„Neříkej jí tak,'' procedil jsem mezi zuby. Rozepnul jsem si pár vrchních knoflíků u košile, protože mi bylo pro změnu hrozný teplo. A v tom jsem si všiml, že mi hrudník zdobí Clarissiny iniciály. C.W. Viditelný důkaz, že je opravdu moje spřízněná duše. A všiml si toho i Lucas.

„Tak odtud vítr vane! Vyptávala se? Předpokládám, že tě viděla jak sis včera bral ten sníh?'' 

„Nejspíš. Ale o to nešlo, neviděla co jsem si strkal do kapsy. Jen si všimla toho vpichu a toho, že popotahuju... No chápeš to? Kdo by si toho sakra všiml?'' rozhodil jsem rukama. „A když už jsme u toho kokainu, dej mi ještě jednu dávku. Ve středu máme zápas, tak potřebuju trochu povzbuzení. Teď si ale chci dát něco jinýho.''

„No, do té doby než se naučíš tyhle věci maskovat, tak můžeš chytat dračí ocásky,'' pokrčil rameny. Nechápavě jsem se na něj podíval.

„Jaký dračí ocasy? Co to meleš?''

„Oh, zapomněl jsem, ještě nejsi tak zkušenej. To je kouření heroinu z alobalu. Dostaneš ho do systému ale nemáš stopu po jehle. Není to stálý řešení, protože žílou je to jiná jízda, ale prozatím to můžeš praktikovat,'' vysvětlil Lucas.

„Okey, ehm, dík.''

„Jinak, asi bych ti doporučil éčko. Zbaví tě to všech těch nepříjemnejch účinků, který evidentně máš, a ještě ti bude nejvíc dobře. Bereš?''

„Klidně,'' přikývl jsem.

„Fajn. Dám si s tebou, je tu nuda,'' zvedl se z bedny na které seděl a vytáhl z ní platíčko s tabletami.

„Tahle várka je obzvlášť dobrá,'' prohodil a vyloupl čtyři tablety, pro každého dvě. Je to vlastně ještě docela málo, ale na to, aby to pár hodin účinkovalo, to bude stačit. 

„Sedni a užívej. Ten kokain ti dám až budeš odcházet. Na,'' přihrál mi tablety k mojí ruce a sám je spolkl. Došlo mi že jsem se ani nezeptal kolik to bude stát, ale nakonec mi to bylo stejně jedno. Vzal jsem do ruky tablety, jedna měla modrou barvu a byl na ní vyražený smajlík, druhá byla bílá s holubicí. Tohle mám na extázi taky rád. Tablety jsou barevný a kreativní, žádnej tovární výrobek. Působí šťastně, stejně jako stav, který vám přivodí. Jediný problém nastane po tom, co jejich účinek ztratí na síle. Je to propad z totální euforie a klidu, do ranní kocoviny. Ale věřte mi, že to stojí za to. Navíc, můžete si od toho pomoct zase jinou drogou nebo opiátem, zobáním. To je to kouzlo. Drogy pomůžou ze všeho.

„Na zdraví,'' pronesl a usmál se. Za chvíli to přijde. Je sice pravda, že někdy tomu neuvěřitelnému klidu předchází pocit zmatenosti a - naopak - neklidu, ale to hned odezní a člověk na to zapomene. 

„Na zdraví,'' hodil jsem si tabletky do pusy a polkl jsem. 

Po zhruba půl hodině jsme oba začali cítit příjemné účinky extáze. Euforii, pohodu a línou energii do života.

„Hej, Leyi. Já nevim jak ty, ale já to miluju. No řekni. Dovedeš si to představit? Žít bez týhle radosti? Svět je moc v prdeli na to abys po něm chodil čistej nebo střízlivej.'' To jsem zapomněl zmínit. Většinou s těmi všemi účinky přijde i potřeba ke konverzaci. Ale nikdy to nikomu nevadí, protože jeden z účinků je pocit empatie, takový sounáležitosti s okolím. Jen si člověk nikdy moc nepamatuje co za kecy vykládal. A to je taky krásný.

„Přesně, vole. Fakt. Rozumíš tomu, že někdo dobrovolně jde a snaží se být abstinent? Nechá se zavřít do léčebny? Vždyť se to nikomu nevyplatí, mít bolestivý absťáky jen kvůli tomu, abych dokázal světu, že dokážu žít bez drog a připravit se tak o radost. Já dokážu přestat, když budu chtít. Ale nechci, chápeš,'' zamračil jsem se.

„Jono, radši bych chcípnul než jít někam do léčebny a abstinovat. Tenhle pocit mi nikdo na světě nevynahradí.'' 

Oba jsme na sebe souhlasně kývali, pak se svezli z beden na zem a opřeli se o ně zády. Spokojeně jsme zaklonili hlavu, blaženě se usmívali a užívali si opojení, které nám extáze přinesla. 

Všechny problémy jsou pryč. Prozatím.