Soulmates & Drugs

Lajna

Pohled Leytona

Šel jsem pěšky do školy a bylo mi upřímně jedno, jestli přijdu pozdě. Prostě jsem se chtěl projít a trochu zklidnit svojí mysl i tělo. Cítil jsem se jako na jehlách a nemohl jsem být v klidu. Nevím čím to bylo, ale rychlá chůze tomu přece jen trochu pomáhala. Pořád jsem se taky díval na telefon a přemýšlel jsem, jestli mám Clariss napsat první. Chtěl jsem jí napsat aspoň něco jako "Dobré ráno", "Doufám, že ses hezky vyspala" nebo "Děkuju za včerejšek", jenže jsem se neodvážil napsat jedinou věc. Bylo mi pořád trapně a tak jsem čekal, jestli napíše sama. Zatím se tak ale nestalo.

Když jsem byl zhruba v polovině cesty, zahlédl jsem na protějším chodníku mýho kámoše ze školy. Blaze. Překvapilo mě, že jde pěšky, protože většinou jezdí autem nebo se nechá svézt. Asi je na něj chůze moc malej luxus. Každopádně jsem se s ním moc bavit nechtěl. On je totiž... jak to říct... tak nějak ten, kterej mi k drogám pomohl. Doporučil mi Lucase jako dealera a sám mi něco málo dal. Mohl bych mu to teoreticky pokládat za vinu. Mohl bych tu tvrdit, že využil mojí slabý chvilky pro svůj zisk a tím pádem nic z toho co se stalo, a stále děje, není moje chyba. Jenže nejsem takovej srab, dokážu na sebe vzít vinu. A tohle je jen moje vina, už mi dávno není 10 let abych se nechal ovlivnit kamarádem. Úplně mi zněla v hlavě máma : „A kdyby Blaze skočil ze skály, skočíš s ním?" Ne, mami, neskočím. Kdybych chtěl, skočím klidně sám.

Samozřejmě že moje štěstí se nachází na bodu mrazu. Proto hned jak jsem skončil svůj monolog v mé hlavě, Blaze se otočil a zmerčil mě. Výborně, po tom jsem toužil. Ten nahoře mě asi opravdu miluje. Díky!

„Heej! Čus, Leytone!'' hulákal přes půl ulice. Divoce gestikuloval na znamení toho, že mám jít za ním. Nechtěl jsem aby tu řval ještě víc, a tak jsem přešel na jeho stranu a popoběhl k němu.

„Čus,'' poplácal jsem ho po zádech s unaveným výrazem na tváři. Před ním jsem se nemusel tvářit tak, že jsem v tuhle chvíli nejšťastnější člověk na Zemi, což se mi hodilo do krámu, to musím uznat.

„Ale ale? Copak? Špatnej trip? Nebo dojezd?'' zaculil se škodolibě. Měl jsem chuť ho praštit do obličeje, ale nechtěl jsem mu zkazit jeho fasádu. Přece jenom si určitě na dnešek domluvil nějakou kočku a já nemám potřebu mu ničit jeho úlety. Jen ať holky udržuje zaměstnaný, aspoň už nebudou otravovat mě. Já mám teď oči jen a jen pro Clariss a určitě po žádný jiný netoužím.

„Já ani nevím. Obojí?'' zamračil jsem se a společně jsme se zasmáli. 

„Tak to abychom to napravili, hm? V 5 u mě?'' zeptal se Blaze. Teď jsem ztuhl. Už jsem měl na jazyku jasnou kladnou odpověď, ale stihl jsem se do něj kousnout. Nemůžu. Nemůžu s tím souhlasit. Jenže... bože, je to tak lákavý. Je tak lákavý se po celým dni stavit u kámoše a dát si něco, co vás oprostí od všech problémů. Je to i dost sranda, když se navzájem psychujete a smějete se naprosto nevtipnejm vtipům a věcem kolem vás. Jste v totálním rauši a nezajímá vás nic, co je za zdmi vaší šťastné bubliny. Svět je na chvíli blíž k dokonalosti. 

Pak je tu ale i druhá stránka věci. Když budu souhlasit, zklamu a zradím Clariss takovým způsobem, že bych se na sebe snad ani nemohl podívat. Možná si říkáte, že to dramatizuju, ale já viděl ten pohled v jejích očích. To, že jsem jí to slíbil, bylo to jediný, co jí alespoň trochu uklidnilo a udrželo nad vodou. Nabídla mi její oporu a já bych se na to všechno vykašlal? Zvolil bych si kámoše s brkem a koksem? Ne, nebylo by to fér. A proto, ač mě to fakt stojí hodně sebezapření, Blazeovu nabídku odmítnu.

„Ne, sorry. Nemám čas,'' odpověděl jsem s pevně stisknutou čelistí. Žádná lepší výmluva mě v tý rychlosti bohužel nenapadla.

„Leyton že nemá čas na to se sjet? Nevěřím. Hele, není v tom náhodou ta holka? Clariss?'' vyslovil její jméno a při tom se slizce usmál. Slyšel jsem v jeho tónu posměšek a krev v žilách mi začala vřít. Ne, nebylo to kvůli tomu, že by to moje ego nemohlo unést. Bylo to kvůli tomu jak její jméno vyslovil.