Together |U20|

48.

Pomalu se začal blížit první přípravný zápas se Slovenskem. Ano s tím samým týmem jako v létě.

Mělo se hrát ve středu večer, takže v Česku už v tu dobu budou Vánoce. Těšila jsem se a kluci taky, sice každý den byli tréninky, potkávali jsme se někteří v jídelně,ale zápas, na to tady každý čekal.

Nebudu kecat,ale strašně jsem se těšila do Rogers place arény. Sice tam nebudou fanoušci,ale do haly kde se hraje NHL se každý den nepodíváme.

Ranní menší trénink byl ještě v malé aréně a já musela po něm prohlédnout všechny kluky abychom určili kteří tři budou mimo sestavu. Pomalu se mělo i rozhodnout kdo pojede 25. domů.

Štvalo mě když jsem musela říct jak na tom jaký kluk je. Bylo to hodně postavené na mě a mých zkušenostech.

V půl šesté jsme se přemisťovali do arény, možná byla malá výhoda že nebudou všichni kluci hrát, protože aspoň nebudu sedět sama v hledišti,ale je možné že se někomu něco stane a já budu muset letět pryč.

Už jenom při vstupu do arény kde jsme museli podstoupit další testy jsem žasla na to jak to tam vypadá. Podobně jako když jsem poprvé viděla tohle město. Hlavou jsem prostě byla jinde než bych měla,jako vždycky.

„Je to tady hezký co?" Přišel ke mně Hugo a za ním Pytlík.

„Jo, nikdy bych nevěřila že se sem podívám." Usmála jsem se.

„To já jo. Ale ne zrovna teď." Uchychtl se Pytlajs.

„To je úplně něco jinýho než u nás stadiony na extraligu. Je to až neskutečně velké."

„Jo to máš pravdu." Přikývl mi na to Hugo. Nic víc jsme si říct nestihli, museli jsme jít do šatny a pomalu se kluci měli připravovat na zápas. Moc se mi v kabině být nechtělo s nimi,ale aspoň takhle před zápasem jsem tam být musela a především během jejich rozcvičky jsem kustodům pomáhala s přípravou.

Ale aspoň jsem věděla všechno podstatné a v zápase před rozbruslením jsem moc jsem neposlouchala, kluci se navzájem snažili co nejvíce nabudit na zápas a já tam duchem přítomná moc nebyla.

Až když šli na rozbruslení jsem se vydala po boku těch třech co nehráli na tribunu.

S Matějem a Danem jsem se do dneška moc nebavila,s Ondrou už jo,ale než začal zápas docela dobře jsme si pokecali. Ani při zápase jsme nebyli potichu.

I když to už šlo spíš o komentování hry, prvních deset minut jsme třeba vůbec nezmlkli.
Ani první dva góly nás neumlčeli,
akorát jsme uklidňovali ty svoje připomínky.

Až teprve pár sekund před koncem první třetiny když se trefil Adam jsem zmkla. Jenže moje pozornost dlouho nevydržela a když se kluci vraceli do šaten už jsme zas pusy s kluky nezavřeli.

A takhle to bylo i po zbytek zápasu. Vyhráli jsme docela jednoznačně 6:0 a já svoji pozornost moc často ani ději na ledě nevěnovala, než kluci začali něco na konci zápasu vykládat o tom že je někdo blbec. No byl to Adam, chtěla jsem jim na to něco říct,ale neměla jsem co. Měli pravdu, šestnáct sekund před koncem udělal úplně zbytečný faul na Slováka a dostal do konce zápasu, což moc dlouho vlastně nebylo.

Pak už jsem byla sticha. Hned jak dohráli utíkali jsme do šatny. Kluci mezi ostatní kluky a já jen protože jsem tam být musela a ještě po každém zápase budu muset kluky protahovat. Kluci měli z výsledku viditelně radost, ale když tam přišli trenéři tak se docela dost zklidnili.

V tu dobu mě spíš zajímalo jak se převlikají, snažila jsem se nekoukat,ale ono to nešlo. Aspoň jsem se snažila být nenápadná.

Překvapivě ale návrat na hotel probíhal rychleji než odjezd i s tím skoro hodinovým pruducírováním u mě co někteří kluci chtěli. Tak byla už noc, půl dvanácté v noci. Na mobil už mi chodili zprávy typu šťastný a veselý Vánoce,ale na to já aktuálně tolik nemyslela.

Sice vánoční atmosféra v týmu byla, zrovna z reproduktorů hráli vánoční písničky,ale všichni jsme byli unavení. A kluci po tom zápase vůbec,ale mozek jim ještě viditelně fungoval.

„Tak trochu jsme ti domluvili návštěvu. Vy dva se k ničemu sami nedokopete, děkovat nám nemusíš."

Tohle mi napsal Myši, chvíli mi trvalo než jsem to pochopila a když k tomu došlo,hned jsem se na ně otočila s vyděšeným výrazem.

„Ale neboj,řekli jsme mu jen ať se za tebou staví že mu potřebuješ něco povědět."

Rozsvítila se mi na mobilu další zpráva od něj. Nejraději bych tam ne ně v lítla proč to udělali,ale nemohla jsem.

Možná jsem za to byla i ráda,ale při příchodu na pokoj jsem si uvědomila že nevím co mu řeknu. Neplánovala jsem to, myslela jsem že na tuhle chvíli nepřijde a já se z toho nějak dostanu, ale kluci to tak nenechali. Hlavně ne Míňa, ten už mě zná dobře a ví o tom jak já tohle dělám.

Rychle jsem se osprchovala, protože jsem věděla že Adam do minuty nepřijde. Po čtvrt hodině dalšího čekání co jsem seděla na posteli a čekala už jsem vzdala i to že by mohl přijít. Byla už půlnoc a kluci chtěli zajisté spát. Ani jsem tohle nedomyslela a objevil se v pokoji.

„Ahoj, promiň že jdu až teď. Na chodbě byli trenéři a já nechtěl aby mě chytili." Objasnil hned po svém příchodu.

„Jo dobrý." Pousmála jsem se. Začala jsem být nervózní, hodně. Neměla jsem na to mu to teď říct.

„Kluci říkali že něco potřebuješ a prý je to akutní." Pokračoval.

„Joo..." Hlas se mi zadrhl. Nebyla jsem schopná pokračovat a on čekal co ze mě vypadne.

„Já, chtěla bych se ještě omluvit za to co jsem ti udělala. Fakt mě to mrzí." Zakecala jsem to.

„To je všechno? Hele já asi půjdu." Řekl a už se vracel ke dveřím.

„Ne není to všechno!" Vykřikla jsem,on se nepatrně pootočil a čekal co mu povím tentokrát.

„Je to absurdní. Nemám na to dělat stále jakoby nic, ti čtyři to moc dobře vědí. Taky mě k tomuhle dokopali,ale to je jedno. Byla to chyba si začít tehdy s Myšim, jenže já si myslela že nevím co je to láska po mých zkušenostech. Ale už na konci srpna,v tom Hradci když jsem tě viděla jsem pochopila co byla chyba a začala toho trochu litovat. Snažila jsem se na tebe zapomenout,ale nešlo to. Den o de dne jsi mi chyběl čím dál tím víc, neuvědomovala jsem si to,ale já na tebe i žárlila. Myšlenkami jsem byla stále u tebe a po Karjale a tom jednom přípravném kempu v Litoměřicích jsem zjistila co se semnou děje. Ta čtyř člená FBI to věděla taky. Nemohla jsem spát, byla jsem k nepoužití. Teďka když jsem s vámi další dny pochopila jsem jednu věc. Vím že ty to tak necítíš, protože už jednou jsem tě zklamala, líbí se ti jiný holky. Protože já nejsem vyhublá modelka co má třicet kilo, nýbrž já mám sedmdesát a sama nevím kde mi hlava stojí. Jen chci aby jsi věděl jednu věc a je mi jedno jak na to budeš reagovat. Vím že tohle není pohádka a nikdy taky nebude,ale... Miluju tě." Vychrlila jsem ze sebe rychle a sama si nebyla už ani jistá co říkám, až na ty poslední dvě slova.

On se jen během toho monologu na mě otočil. Zíral na mě jak kdybych spadla z nebe. Oči jsem měla skleněné div jsem se nerozbrečela a ani na Adama jsem se nebyla schopná dívat.

„Tak z toho tu pohádku uděláme. Doopravdy si myslíš že já bych byl schopný na tebe hned zapomenout a hledat si novou holku? Tehdy jsem myslel tebe." Přešel ke mně a jemně mi podepřel bradu abych se mu dívala do očí.

Podle jeho výrazu a pohledu to nebyl vtip, což mě docela uklidňovalo.

„Ale já,potom všem? To..." Snažila jsem ze sebe něco vymáčknout,ale on mě uklidnil tím nejlepším způsobem jakým mohl. Polibkem. Konečně...

„Občas se dva lidé musí rozdělit aby pochopili jak moc k sobě patří." Šeptl mezi polibky.

Tohle jsem já chtěla už nějakou dobu,ale přišlo mi to i tak málo. Hlavně za to mohl i ten chtíč co v místnosti panoval.

„Teď a tady,chci tě." Špitla jsem a pak už si to každý dokáže představit....