Together |U20|

5.

„Teď jsem si vzpomněla,ty jsi tady včera byl, proč?" Naznala jsem po chvilce ticha. Jediný co mi v tu chvíli vadilo,že tam je Květa a poslouchá.

„Já jen,na mistráku jsme byli na kafi a hezky jsme si popovídali, chtěl jsem to zopakovat,ale teda bez toho kafe."

„To je hezký,možná někdy si čas udělám. Včera jsem byla u Michala, protože jsme se stejně jako s tebou neviděli od Vánoc." Zamumlala jsem.

„Jo kluci pak říkali." Řekl a poté už jsme byli celou dobu potichu.
Když odcházel jen poděkoval a prohodil něco o tom ať večer přijdu na něčí pokoj a střihneme si nějakou hru.

„Tak ten je jasnej. Normálně po tobě jede." Zasmála se Květa jen co se zavřeli dveře.

„Pomlč!" Napomenula jsem jí a sedla si na postel. Měla v tom pravdu,taky jsem si toho všimla.

„Pročpak?"

„Protože chci. S Adamem nic mít nechci jak s ostatními lidmi z týmu. Jasný?" Objasnila jsem a na to se ona jen uchechtla.

„Dobrý den! Přišli dva poslíčci." Vlítli do pokoje Nick a Hugo. V tu chvíli jsem se podívala na Květu, která se jen více skrčila a přimáčkla ke zdi.

Viděla jsem jak se kouká na Huga a sledovala přes knížku každý jeho pohyb a on se na ní po chvilce taktéž podíval. Musím co nejdříve za Míňou a říct mu to. Projelo mi hlavou.

„Co chcete?" Vyrušila jsem ty dva v zájemném pozorování a Nicka, který se koukal po pokoji.

„Mě bolí ruka a Nick by chtěl ty kalhoty,takový víš jaký ne?" Reagoval Hugo a já bych nejraději tu práci o Huga dala Květě,ale neměla jsem důvod a tak se do toho pustila. Po těchto dvou mě navštívil ještě David Vitouch a pak následovala posilka,kam jsme jít nemuseli,pokuď jsme sami nechtěli cvičit.

Jenže moje zapálenost pro sport byla všude a tak jsem tam plánovala jít,jenže Květa se k tomu nedala dokopat a tak jsem musela jít sama. Vůbec netušila o co přichází.

„Co ty tady? Snad nejdeš s námi posilovat." Potkala jsem na chodbě Honzu Myšáka.

„Ale jdu. Copak tobě ještě kluci neoznámili mojí zapálenost pro sport." Zasmála jsem se.

„Říkali a sám to vím,ale nečekal jsem,že při jakém si pro tebe sportovním volnu by jsi šla zrovna s námi posilovat."

„Moc toho o mně v tom případě nevíš Myšáčku." Mrkla jsem na něj.

„Myšáku nenabaluj!" Křikl hned za námi Pavel, vedle něj byl smějící se Jonáš a za nimi vycházel z pokoje Adam,který to naštěstí neslyšel.

„Co? Nechte toho." Protočil očima a radši to neřešila.

V posilovně mě řekli trenéři ať si dělám co chci, jenže to já úplně nechtěla a začala je přemlouvat, jestli bych nemohla mít stejný úkoly jako kluci.

Museli si tak všichni myslet,že jsem se naprosto zbláznila. Já nějaká bodlá dorostenka co dělá biatlon se chtěla poměřovat s hokejisty co hrajou v Česku extraligu nebo někde za oceánem a budují si cestu do NHL.

„Dobře,ale kdyby tě cokoliv bolelo skonči. Jsi tady aby jsi byla výpomocná na fyziu a ne aby jsi ho sama potřebovala." Povolil mi to pan Mlejnek. Tu druhou větu jsem ani nebrala v potaz. Měla jsem z toho radost,ale i obavy do čeho jsem se to pustila.

Začalo se rozehřátím a pak už to jelo. Nejdříve jsme se prostřídali na všelijakých strojích,kde jsme strávili přes hodinu. To se dalo jakš takš zvládnout,ale pak to přešlo na posilování s vlastní vahou a různými pomůckami.

Sice u toho nemělo pár kluků tričko což byl hezký pohled,ale kdybych si je měla prohlížet, tak bych tam sebou rovnou plácla.

Snažila jsem se opravdu moc zvládnout všechny cviky. Když už jsem se do toho pustila, nechtěla jsem vypadat neschopně a se silami už nulové hodnoty jsem to zvládala.

A nakonec přišlo prý něco "lehčího". Pro ně možná jo,ale pro mě házet 5 kilovým medicinbalem moc lehký nebylo, a nýbrž k tomu když jsme měli mít každý dvojici.

Doufala jsem že když je kluků sudý počet,tak že by mě už mohli nechat,jenže pan Iterský si vzal k sobě Pářu a já už v tom případě byla do počtu.

Super a teďka budu muset být s nějakým klukem. Doufala jsem, že se ke mně přihlásí Michal nebo Adam,ale každý měl už svého parťáka.

„Chci tě vidět lámat světový rekordy." Položil mi někdo ruku na rameno a já s leknutím uskočila jak jsem byla ponořená ve svých myšlenkách.

„Seš si jistej?" Podívala jsem se na Myšáka.

„Jo,celou dobu tady předvádíš něco co jsem u moc holek do teď neviděl." Usmál se. No a proto jsou moje síli teď v mínus milion a jsem ráda, že stojím.

„Dobře,ale varovala jsem tě."

Už jsem se jenom bála ten medicinbal chytit a to jsem netušila co vše s ním budem dělat.

Začalo to sezením na zemi a poté to přešlo do stoje. To jsem si myslela že je konec,ale nebyl. Hezky si to dát ještě v podřepu, na jedné noze a pak si to posílat po zemi a u toho dělat kliky.

Modlila jsem se jen aby to skončilo,sice nám to šlo,ale měla jsem pocit že už to dělám tak automaticky jak robot. Nikdy jsem předtím nebyla tak vyřízená,ale když to Martin ukončil byla jsem na sebe pyšná.

Zvládnout přes dvě hodiny posilování s těmito kluky to už je docela dobrej výkon si myslím a aspoň jsem poznala jak těžké tréninky mají.

„Ty seš naprostý blázen." Pochválil mě Honza,jestli to šlo brát jako pochvalu.

„Ne to vy. Protože takovýhle tréninky mít já každý den tak asi zdechnu." Seděla jsem na zemi a byla ráda za konec.

„Bylo to těžký tož pravda,ale člověk si časem zvykne. Třeba ti to pak v zimě pomůže tyhle tréninky s námi."

„No to jo. Budu určitě rychlejší jak Johannes Bø." Zasmála jsem se a všimla si jak už kluci začínají odcházet.

„Že mi pomůžeš nahoru?" Podívala jsem se prosebně na Honzu. On neváhal a podal mi ruku a vytáhl mě na horu. Chvíli mi trvalo,než jsem našla správnou rovnováhu,ale stejně jsem se docela motala a tak mě Honza vzal okolo ramen a přidržoval mě.

Takový štěstí,že tohle Květa nevidí.