Together |U20|

55.

Čekalo nás čtvrtfinále proti Kanadě. A poté už mohli následovat jen dvě věci, pokuď zůstaneme další tři dny nebo rovnou jedeme domů a všechno co se stalo bude jedna velká minulost.

Kluci byli dobře naladění, bylo jasné že to bude boj. Ještě ten večer před zápasem jsme si udělali s Adamem a Myšim takové menší posezení u mě a koukali na Snowborďáky.

Ale v tuhle chvíli se všichni soustředili na zápas, bohužel Míru ani Míšu Guta se nám "zprovoznit" nepodařilo. A k nám čtyřem,počítám už i Honzu Bednáře který si ani na mistrovství nezachytal,se přidal Kája.

Možná já sama jsem byla nervóznější než všichni kluci co hráli dokupy. A to že to byli mistři světa ti Kanaďané se potvrdilo hned na začátku. V první třetině nám dali do brány dva góly. Jenže pak dlouho nic nepadalo ani do jedné brány.

Kanaďané měli dobrého brankáře a ačkoliv měli naši kluci víc střel nemohli ho překonat,to mě iritovalo ze všechno nejvíc.

A už pět minut před koncem třetí třetiny odvolali na střídačku Nicka. Byli jsme pořád v útočném pásmu Kanady,ale nešlo se trefit, gól padl,ale do jiné brány. Klukům utekl puk a McMichael si tak ten puk plácl do prázdné brány. A to znamenalo jediné.

Konec všeho.

Nevydržela jsem to a začala opět brečet. A jak mi řekl Myši na nový rok,nebyla jsem jediná, všichni měli oči navlhlé. Někteří už se tady znali pět let a náhle to skončilo. Nás pět co na té tribuně sedělo se objalo kolem ramen, nebyli jsme schopni mluvit. Těm Kanaďanům jsme nedali nic zadarmo,ale nevyšlo to.

Do šatny za kluky jsem ani nešla, jen když jich ke mně pár přišlo na protáhnutí, myslím tím pět kluků, nešlo to ani vydržet. V autobuse nikdo nemluvil, bylo puštěné akorát rádio řidiče,ale to stejně asi nikdo nevnímal.

Na pokoj jsem se chtěla dostat co nejrychleji. Potřebovala jsem být sama,i když to moc nešlo. Jen co jsem přišla psala mi Květa jak to vypadá a jak se cítíme. Divila jsem se tomu, bylo u nich půl páté ráno,ale myslím že ona ani nešla spát,sama tušila že to může být naposledy a taky bylo.

„Seš tady?" Přišel Adam když jsem měla už i zabaleno,a taky on nevypadal úplně skvěle.

„Jo,nikam bych nešla. Teď doopravdy nemám náladu." Zahuhlala jsem.

„Kdo by měl. Je to neuvěřitelné jak rychle to uteklo všechno. Nic s tím ale nenaděláme."

„Kdyby to šlo, vrátila bych se časem a trávila dřív víc času s vámi. Bude mi chybět to hraní her, povídání si,takhle práce a posilování kdy jsem vás viděla skoro všechny bez trička. Hodně jste mě naučili,což bych určitě na konci května neřekla." Kuňkla jsem.

„Věr mi že ty nás taky. Byla jsi pro nás podpora a hlavně když jsme pořád byli někde zavření, jediná holka kterou jsme tady měli." Zamumlal.

„A mám ti říct, zítra už v půl šesté je odjezd na letiště. V půl osmé odlétáte do Čech a já o necelou hodinu déle do Toronta, Québecu a nějak se dokodrcám do Rimouski." Pokračoval.

„Já to nezvládnu." Padla jsem mu do náručí.

„Co?"

„Budeme od sebe půlku světa. Já si na tebe jenom za tenhle týden a půl strašně zvykla. Budeš mi strašně chybět." Zvlykla jsem.

„Když byl pryč Míňa taky jste to zvládali, a když budu upřímný my spolu od srpna do listopadu ani nepromluvili. V červnu se vrátím, budeš první za kterou pojedu." Uklidňoval mě,ale vycítila jsem i že on byl taky nejistý a taktéž brečel.