Together |U20|

54.

Ráno jsme se nenápadně oddělili. Podobně jako minule když jsem byla na snídani Adam odešel a také se mu stále stejně nechtělo z postele ven.

„Ty jsi měla v noci znovu společnost co?" Přišel ke mně Hugo.

„Jak znovu? Podruhé." Bouchla jsem ho do ramene.

„Tak to se omlouvám,ale poradím vám jedno. I když pravděpodobně od sebe budete několik i tisíc kilometrů, zůstaňte spolu,já vás přes půlku světa dohromady dávat nebudu." Zazubil se.

„Ty seš,em, žirafa?" Rýpla jsem si do něj.

„Máš dobrou náladu teda. Nechceš místo nás hrát zápas?" Pokračoval.

„Ne to fakt ne. A jestli ti to vadí můžu klidně mlčet jak hrob a dělat že nejsem."

„Ne to je v pohodě,takhle mi to vyhovuje." Usmál se.

„Víš jak to bude po mistrovství?" Naznal.

„Co přesně myslíš?"

„Adam ti ještě neřekl kde bude že ne?" Pousmál se.

„Neřekl,ale já vím že pojede do Rimouski. Bohužel." Špitla jsem.

„Pár nás tady zůstane, já asi ne, ale Míňa a Myši asi jo."

„Nechci přemýšlet o tom jaký to bude až to skončí,ani jsem si nehledala kam kdo pojede. Ráda bych řekla že to bude jako než jsem vás poznala,ale to nejde." Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Byl potichu, nic mi na to neodpověděl.

A to moje celkem bez starostné přemýšlení skončilo. Začala jsem přemýšlet o tom jaký to bude po mistrovství, blížilo se to rychle.

A ve dvanáct jsme nastoupili proti Rakušanům. Poprvé co jsme tu hráli jsme byli braní jako favorité,ale nic se nesmělo podcenit.

Moji parťáci co semnou chodili na tribunu se moc nezměnili, akorát se přidal Michal Gut. Další zraňený po zápasu s těmi Američany,byl to docela problém vůči čtvrtfinále,ale já a pan Budín jsme dělali všechno aby si mohli zahrát.

První třetina skončila nulou na obouch stranách,ale pak jsme se rozjeli. Vyhráli jsme s obrovským rozdílem 7:0, konečně ta sedmička byla na naší straně a hlavně postup do čtvrtfinále.

Ale byla to teda klidnější výhra než ta proti Rusům. Přeci jenom byla to priorita je porazit, i když říkali že se nemají podceňovat.

„Za hodinu a půl je nový rok. Vím že jsem s tebou byl včera, ale na nový rok chci být s tebou." Přišel ke mně Adam když jsme se vraceli s kluky na pokoje.

„Co? Jo myslíš jako v Česku, přijď chvilku před tím,tak pět minut, ale nějak se zdržovat nebudeš protože máme ještě pak dost věcí na práci oba dva."

„Co máme na práci krom večeře?" Nechápal.

„To nevím." Zasmála jsem se a zmizela do pokoje. Nevím proč chtěl být semnou a ještě k tomu když tady budou teprv čtyři odpoledne.

Poslední ke mně přišel Jirka a s tím už jsem si trochu pospíšila, ale stihla jsem to a odešel chvilku před tím než přišel Adam.

„Za čtyři minuty bude v Česku nový rok. A domluvil jsem pak že přijde po chvilce i Míňa, Myši, Pytlajs a Hugo." Vyklopil že sebe hned co přišel.

„Proč nemohli přijít rovnou? Co chceš dělat?" Zeptala jsem se ho.

„Neboj nic zakázaného. Chtěl jsem být s tebou sám a nehledej v tom důvody. Mám nápad jo?"

„Jakej?" Popohnala jsem ho

„Oba si budeme něco přát, co chceme ten rok udělat a pak si dáme pusu co ty na to?" Usmál se.

„Sice to není originální nápad, ale beru to. Poslední půl minuta." Naznala jsem a po chvilce jsme začali oba odpočítávat, když se na hodinách objevili nuly napadla mě jako přání akorát jedna věc. Zůstat s tím kdo stojí po mém boku.

„Jak na nový rok,tak po celý rok, takže by jsme se mohli každý den líbat." Díval se mi do očí, když jsme se políbili a stále se drželi v objetí.

„Kéž by. Za čtyři dny už nás pravděpodobně budou dělit tisíce kilometrů." Sklopila jsem zrak.

„Ty už víš o tom že budu v Rimouski?" Já přikývla.

„Kdyby jsi neměla na práci svoje věci hned bych ti tam zajistil místo. Ani jsem ti to nechtěl navrhovat, vím jak by zněla odpověď. Ale v červnu přiletím zpátky do Čech, budeme si volat a psát jo?" Na to že jsem o tom ráno nechtěla přemýšlet, teď jsem začala brečet.

„Máš pravdu, nemůžu se vzdát biatlonu,i když to v Česku vypadá jak to vypadá. Ale co když si tam najdeš někoho nového? Řekneš mi to že jo,já to přežiju, chci aby jsi ty byl šťastný a dařilo se ti tady."

„Tohle neříkej. Nikoho jinýho nechci. Máme ještě přibližně podle tebe ty tři dny. Budeme dělat jakoby to byli normální jiný dny." Špitl a já se zmohla znovu jen přikývnout.

„Jsme tady! Jé my vás vyrušili?" Přišli ti čtyři vysmatí od ucha k uchu.

„Ne. Vzájemně se jen dojimáme." Pustili jsme se a koukali na ně.

„Já vás dojmu ještě víc. Hlavně tebe Áňo. Sice nejedu po konci mistrovství zpátky do Česka,ale Blackhawks si mě povolali na kemp." Řekl a já na něj koukala jak na blázna.

„To je skvělý!" Vykřikla jsem a ten metr ho běžela obejmout.

„Já tady taky zůstávám, uvidíme co si semnou Montreal vymyslí." Řekl Myši.

„Proč se semnou loučíte už teď. Nebo já to jako rozlučku beru, protože kvůli vám brečím. Jsem to ale měkota." Zanadávala jsem si.

„Ty si vždycky taková byla. Bulela si nad každou kravinou, ale poslední roky jsi to už moc nedělala. Takže tě to vzalo asi dost." Zamumlal Míňa.

„Jste moje rodina všichni." Špitla jsem.

„My všichni tady jsme jako jedna rodina. Podle toho i fungujeme. Navzájem si taky budeme chybět, ale ještě nás čekají zápasy, teda jeden je jasnej,co zbytek se uvidí. Až vypadneme budeme brečet všichni." Obejmul mě Myši.

Navzájem jsme si pak ještě ze sebe dělali srandu a povídali si takhle v šesti. Byla to sranda. Možná že tohle nebyla druhá rodina, nýbrž ta první. Takhle jsem to teď cítila,mamka se ani nezajímala o to jak se tady v Kanadě mám a ozvala se naposledy na Vánoce.