Together |U20|

53.

Prohráli jsme 7:0,což bylo ještě horší jak se Švédy.

Ty naše výsledky byli jak na houpačce. Proto jsem počítala i se špatnou náladou kluků v šatně, ale nebyla tak hrozná jak po Švédech,to mě překvapilo.

Bylo to vlastně tak trochu i očekáváné,o našem postupu do čtvrtfinále rozhodne zápas s Rakouskem,ale bohužel to znamenalo i poslední místo ve skupině a pravděpodobný zápas s Kanadou,sice je mohli Finové předběhnout,ale Kanaďané jsou jiná liga.

„Dneska to bylo špatný." Řekl Míňa když ke mně přišel po zápase na protržení jako první.

„Míšo to nevadí, postoupíte i tak, to mi věř. Američani jsou silní." Uklidňovala jsem ho.

„Minulí rok rozhodlo až prodloužení a teď jsme od nich dostali pěkně na zadek. Stejně jako u Švédů, přesně v půlce zápasu se to zlomilo." Zamumlal.

„Ale první třetina byla dobrá. Ber to takhle, vždycky se něco pozitivního najde, teda teď nemyslím jako testy na koronavirus, ale chápeš mě." Tohle už ho rozesmálo, a to jsem to ani neměla v plánu.

„Tohle řekni v týmu,nebo tě pošlu místo Raškena na tiskovku a řekni jim to tam, se zasmějeme."

„Tak určitě, myslím že s mými schopnostmi mluvit na veřejnosti bych to ani neřekla,takže ne." Objasnila jsem mu to.

„Škoda, víš vůbec co je zítra za den?" Zeptal se.

„Ne? 30. prosince?" Nechápala jsem.

„V tu dobu před rokem jsem tě dovedl k nám do týmu, zrovna jsme hráli proti těm co dneska."

„Jo to už my Pytlík naznačoval, byl to hezký den,ale za tenhle rok už byli mnohem lepší dny." Usmála jsem se.

„S námi jde všechno nejlépe." Odpověděl mi a pak musel odejít, nebylo moc času teď se vykecávat když jsem své práce měla dost. Jak na stadionu tak poté i na pokoji. Možná mi to dneska akorát narušil náš mediální pracovník Ondra, který po mně chtěl video z toho co dělám aby to mohl dát na internet.

Bylo to docela zajímavé a hlavně bylo těžké udržet kluky v klidu aby se nesmáli a večer jsem ještě musela něco povědět o tom jak se mi pracuje. To se přesně potvrdilo to co jsem říkala Míňovi,nejsem žádný řečník když tuším kam se to všude dostane.

Pro další zábavu jsem to poslala i některým klukům to co jsem zaznamenala na mobil.

Snažila jsem se udělat klukům dobrou náladu, což si myslím že se mi dneska vedlo a ráno u snídaně to nemohl nechat Hugo bez poznámek. Chtěl by mě vidět mluvit anglicky,ale to jsem mu hned zavrhla, nemyslím si že by to bylo nějak super.

Aspoň že dneska nebyl žádný náš zápas,hned jsem toho využila a po tréninku, když odešli kluci jsem usnula.

„Hej žiješ vůbec?" Ozvalo se z telefonu, který mě probudil.

„Co? Proč by ne?" Zamumlala jsem a ani jsem nevěděla s kým mluvím.

„Byl jsem u tebe,ťukal jsem, ale ty jsi neotevírala a před pěti minutami tam byl Hugo s tím jestli jdeš na večeři a ty jsi tam podle něj nebyla a šel ke mně." Řekl ten dotyčný než mi došlo že to je Adam.

„Počkej... Už letím, promiňte mi to." Vyděsila jsem se a vylíhla z pokoje.

„Aspoň že chodím brzo ty spáči." Zasmál se mi Hugo a rychle jsme šli na tu večeři.

„Chtěla jsem se jen vyspat, ale děkuju za probuzení." Zasmála jsem se. I při jídle si do mě párkrát rýpl,ale já mu to vracela. Byla to docela sranda se s ním dohadovat o důvodu proč jsem potřebovala spát.

Ale jak jsem spala odpoledne, teď se mi ani trochu spát nechtělo a byla jsem plná energie. Vytáhla jsem učení a snažila se učit, což docela šlo, než mě po skoro dvouch hodinách někdo vyrušil.

„Spící Růženko nespíš?" Ozvalo se za dveřmi.

„Cože? Ale ne nespím." Otevřela jsem Adamovi.

„Ty se učíš?" Ptal se dál a nevím proč to dělal,zamkl dveře...

„Jo. Jak jsem spala tak mám nějak moc energie teďka a nevím co dělat."

„Možná bych věděl. Je to rok co jsme se viděli poprvé že?" Naznal. Pro jistotu jsem nechtěla ani vědět co tou první větou myslel.

„Jo. Pořád mi to opakujete." Zabrblala jsem.

„Tak co kdybychom si to trošku užili dneska. Neříkala si že máš moc energie?" A sakra... Teď už mi bylo přesně jasný na co naráží.

„Co když já nechci." Šeptla jsem.

„Ty doopravdy nechceš? Nikdo nepřijde teďka." Přemlouval mě. Stejně už mě znal a věděl přesně co chci.
.
.
„Je ti jasný že kdyby se tohle dozvěděli trenéři byl by to průšvih že?" Špitla jsem když jsme skončili a já na něm docela spokojeně ležela.

„Ti se to nedozví,ale kluci asi jo, ti vědí o všem. Ale je to super podle mě tohle."

„Co zas?" Nechápala jsem.

„Nemusím si to dělat sám." Uchychtl se.

„Ty seš debil." Zakroutila jsem hlavou.

„To už jsi mi jednou řekla." Pousmál se.

„Já vím,ale teď si jen a jen už můj." Šeptla jsem a dala mu pusu.

„Oficiálně? A byl bych tvůj i kdyby přišel teď sem třeba Hughes nebo že zde přítomných Zegras a Stützle?"

„Jo,nechci nikoho jiného,už ne." Odpověděla jsem mu.

„Vzpomínáš si na to jak to bylo před rokem?" Zeptal se a já přikývla.

„Šla si za Pytlajsem,ale spletla sis dveře a on stejně byl někde pryč." Začal.

„Jo, když jsem k vám přišla koukali jste na mě s Myšim jak na blázna. V tu dobu jsem si tak připadala,nikoho jsem tam neznala." Pokračovala jsem já.

„Bylo mi tě docela líto. Už tehdy ses mi líbila a já se snažil využít situace a nabídl ti jestli nechceš jít ven a někam do kavárny třeba. Už tehdy jsem věděl že máš kluka,s tím nás Míňa seznámil předem."

„Bylo to hezký, povídalo se mi s tebou dobře. Než přišli Jeňas s Pekym." Zasmála jsem se.

„Ti to zkazili,ale tehdy bych určitě neřekl že za rok tady s tebou budu takhle ležet." Obejmul mě ještě pevněji, cítila jsem se v takhle v bezpečí. Líbilo se mi to.

„Já taky ne. Vlastně za tohle všechno může Míňa,to on mi tohle místo nabídl, nevím jestli to víte vy,ale už minulí rok chtěl abych tu byla s vámi jako fyzioterapeut."

„Říkal to,nepřijmula si to. Za to tenhle rok jo, proč?" Naznal.

„Bylo docela dost důvodů. Doma to bylo těžký, s Pepou to bylo jak na houpačce a k tomu ten virus. Sešlo se to tak najednou."

„Jak to bylo s tím tvým Pepou jestli to můžu říct. Míňa povídal že vám to jde." Zeptal se.

„Nešlo to, já s ním byla protože jsem nechtěla být sama a on chtěl nějakou podporu, vždyť má už i medaili z mistrovství světa dorostu. Když jsem pak byla na jaře u táty skoro jsme se nevídali a když jsem na něj na konci května vybalila že budu pracovat u vás skončil to. Řekl mi že vám neodolám a nějakým z vás skončím." Objasnila jsem.

„To se stalo." Zamumlal.

„Hmm... Chci spát." Odpověděla jsem mu.

„Už zas? Ale jo, zítra nás čeká Rakousko." Zasmál se a oba jsme usnuli. Byla jsem ráda za to že jsem mu tohle řekla,ulevilo se mi.